Druhou zastávkou bylo setkání s předsedou muzejního spolku Ladislavem Čepičkou. Další nadšenec pro město, jeho historii a kulturu. Vyprávění o historii města mě opět dostalo. Začala jsem chápat události v souvislostech a pochopila, čím je zajímavé. Jako bývalý kastelán by mohl tento člověk již dávno jen odpočívat a nechat práci jiným. A jak jsem zjistila z jeho vyprávění, je takových nadšenců ve Vimperku docela hodně. O tom vypovídá i výčet spolků ve městě a jejich činnost.

Začala jsem tomuto městu trochu závidět. Závidět lidi, kteří ač nejsou rodáky, zamilovali si Vimperk natolik, že se tu rozhodli žít a především vyvíjejí snahu, něco pro město udělat. A to ještě neznám starousedlíky.

To nejlepší přišlo nakonec! Procházka centrem města a jeho okolím. To je prostě jedním slovem šperk. Místy zašpiněný, místy poškozený, ale ten krásný, již lesknoucí se kámen uprostřed, dává naději i zbylým částem města, že budou objeveny, očištěny, opraveny a jednoho dne se město stane skutečným šperkem Šumavy.

Při procházce Vimperkem jako bych chvílemi byla ve zvedajících se úzkých členitých uličkách Krumlova, chvílemi v krásném horském městečku Hallstatt v Rakouských horách. Vím, že tu není velké jezero, ani solné jeskyně, ale jsou tu malé ještě neopravené chaloupky ve svažitém terénu, malebná zákoutí a krásné malé dvorky. Genius loci, duch tohoto města je tu vidět i cítit.

Jedním slovem šperk, který Vimperákům v dobrém závidím a těším se i na další poznávání nejen města, ale a lidí, kteří v něm žijí.

Pavla Maradová