Mimo média se totiž čeští lidé čím dál častěji pozastavují nad tím, jak je možné, že mezi válečnými uprchlíky se objevují i muži ve věku 18 až 60 let, kterých se podle oficiálních zpráv týká povinnost jít bránit svoji vlast. A další se diví, jak je možné, že se na Ukrajinu nevracejí tisíce mužů, kteří pracují v našich továrnách. 

Opakovaně jsem se dotázala úřadu práce a teď už i Jihočeské hospodářské komory, jestli zdejší firmy nezačínají mít problém s nedostatkem ukrajinských pracovníků, kteří odcházejí bojovat za Ukrajinu. Opakovaně jsem se dozvěděla, že nic takového se neděje. Ředitel Jihočeské hospodářské komory Luděk Keist odpověděl: 

„Zeptali jsme se pěti firem, které mají poměrně hodně ukrajinských pracovníků z režimu kvalifikovaný zaměstnanec.
U dvou neodešel nikdo a u zbylých třech dohromady čtyři pracovníci zpět na Ukrajinu. Byl zákaz vycestování z Ukrajiny, ale asi 100 procentní branná povinnost nebyla. I na Ukrajině musí mnoho mužů pracovat ve svém běžném zaměstnání, aby zabezpečili alespoň nějaký chod státu.“

Ředitel Keist dodal, že zaznamenal informaci, že Českou republiku opustilo asi 15 procent těchto pracovníků. Což značí, že 85 procent jich tu zůstalo – aby zabezpečili chod našeho státu? 

Mezitím se objevila informace, že branná povinnost se na Ukrajině údajně netýká otců více než tří dětí, nemocných, handicapovaných a tak dále. Redakční dotaz tedy směřoval přímo na ukrajinský konzulát. Zeptali jsme se, zda se branná povinnost týká i mužů, kteří pracují v České republice. Zda jsou povinni se vrátit – a třeba se jen nedaří jim doručit povolávací rozkazy? Zpět z e-mailu konzulátu přišla napřed jediná a nikým nepodepsaná věta: „Ne, každý, kdo je v zahraničí, tu může zůstat.“ O pár dní později odpověděla kolegovi mluvčí Tetiana Okopna: „Konzuláty Ukrajiny nedoručují a nemají ze zákona povinnost doručovat povolávací rozkazy. Občané Ukrajiny, kteří trvale žijí v zahraničí, nejsou vedení v evidenci vojenských komisariátů.“ 

Naši dobrovolníci tedy půjdou bojovat za Ukrajinu, kterou si nejdou chránit mnozí tamní muži? Co to je za vlastence? Pardon, beru zpět, vlastenectví a patriotismus už nejsou v módě… Vždyť co to před časem nadělalo Evropě za paseku, když chtěli Katalánci svůj vlastní stát! 

Z vývoje událostí kolem války na Ukrajině bohužel začíná probleskovat naše česká vyčůranost a licoměrnost. Hodláme si tu ponechat ruský plyn (a spolu s exvicepremiérem Miroslavem Kalouskem můžeme na Twitteru tepat do Němců, že se od plynu neodříznou). Nebo jste slyšeli, že by někdo horoval za to, abychom okamžitě přestali používat plyn? Ne, prý tak do deseti let… Taková pomalá, plíživá vzpoura proti ruskému plynu!

Hodláme si taky ponechat ukrajinské pracovníky, protože tu máme pořád ještě 363 917 volných pracovních míst, hlavně ve fabrikách (statistika za únor). A nám se do fabrik nechce! Takže – podle představy moravskoslezského hejtmana Ivo Vondráka, který prohlásil, že Ukrajinci se pro nás mohou stát požehnáním, do fabrik konečně nastoupí ukrajinské ženy!? (Koneckonců – proč ne, dlouho byly součástí Sovětského svazu a tam to byla samá údernice… – ubírají se zřejmě úvahy těchto myslitelů.)  

Jak v tomto týdnu poznamenal milevský zastupitel a primář písecké nemocnice Zdeněk Hobzek, i ukrajinské lékařky ale v současnosti mohou nastoupit pouze jako ošetřovatelky a potrvá nejméně rok, než dosáhnou uznání svého diplomu. A pak jsou tu i argumenty, že mnozí utečenci žádné doklady nemají, protože si je prostě ve válečném ohrožení nestihli vzít. Tam je prý ve hře čestné prohlášení… No nevím, nechali byste si operovat slepé střevo od někoho na dobré slovo, že je doktor?  

Pak je tu další věc. Města začínají přidělovat byty ukrajinským rodinám, které utekly před válkou. A současně zaznívá, že tito lidé přicházejí za svými otci rodin, kteří tu už dříve pracovali. Rodiny se konečně scelují, tatínek se přistěhuje z ubytovny k rodině do městského bytu. Mohl by ještě před měsícem snít o tom, že bude obývat městský byt přednostně před českými dlouhodobými čekateli? Nebude to dělat dobrotu. 

Už proto – jak upozornila v pondělním vysílání Českého rozhlasu jedna psycholožka – že Češi jsou nakloněni pomáhat skutečným chudákům. Zřejmě podle představy o nuzácích, kteří se v hadrech hladoví válejí v blátě. Běda když ale zjistí, že z Ukrajiny utekly poměrně movité rodiny, které mají s sebou peníze a nakupují v supermarketech plné košíky zboží! To se široká srdce rázem zatvrzují – bez ohledu na to, že všechny – chudé i bohaté – na Ukrajině bombardují. 

Takže shrnuto, Ukrajině posíláme asi tento vzkaz: Hodláme si ještě dlouho ponechat ruský plyn. Tak dlouho, aby to pro nás zůstalo pohodlné. Hodláme si ponechat i ukrajinské dělníky, protože nám se rukama moc dělat nechce. Ale jinak jsme s vámi – odvrhli jsme ruská vejce a ruskou zmrzlinu, možná ještě zakážeme na Pražském jaru Čajkovského nebo v učebnicích Puškina. A držíme ti palce, Ukrajino…