Obyčejná látka mě možná neochrání před koronavirem, ale chráním ty druhé, pokud mám třeba obyčejnou rýmu nebo kašel. Nenakazím ty druhé, kteří pak mohou být při nebezpečné nákaze oslabení. 

Naše vládní nařízení – podle něhož může jít každý do obchodu nebo navštívit své nejbližší, de facto neomezuje nikoho, pokud si sami nedáme předsevzetí, že budeme vycházet co nejméně. Italové, narozdíl od nás, zavřeli rodiny ve skutečné karanténě, kdy na ulici kontrolují policisté, zda skutečně máte potvrzení, že jste byli v obchodě. U nás se předpokládá sebekázeň, která zřejmě nebude naší národní předností. 

Všichni prahneme po číslech, kolik už je nakažených, otestovaných, uzdravených. S posilou testovacích míst už ani ministerské statistiky nestíhají, zveřejňování ranních čísel bylo posunuto z osmé na devátou. Tato čísla ale nevypovídají vůbec o ničem. Mnohý, kdo si zkusil přivolat v jižních Čechách testovací sanitku, může mluvit o tom, že se za půlden vůbec nedovolal, pak byl odkázán na jiný čas a jiné místo nebo se dozvěděl, že je jeho testování zbytečné. Takových lidí je velmi mnoho, protože zdravotnické kapacity testování nestíhají. Provizorní jihočeská testovací místa se rozrostou v tomto týdnu. 

Jestliže se stovky, možná tisíce lidí nepodařilo otestovat, jsou čísla o nakažených pofidérní. Je tedy nebezpečné vycházet z toho, že Jihočeský kraj má všehovšudy šestnáct nemocných, a že pravděpodobnost setkání s nemocným je malá. 

Nálada na ulicích se mění. Chodci se začínají vyhýbat obloukem lidem bez zakrytého obličeje. Protože nezakrytý, rovná se bezohledný. A současně se možná začíná projevovat, v čem nás koronavir mění. V množství dobrovolníků a švadlenek, které teď dnem nocí šijou roušky pro ostatní.