Hospodářské noviny tehdy v prosinci 2022 z minulosti Petra Pavla připomněly, že vyrůstal v rodině vojenského zpravodajce a člena KSČ, od střední školy se připravoval na kariéru v armádě. (Samozřejmě socialistické, kde nepřítel byl za západní hranicí.)

Absolvoval Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Opavě a Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově. V roce 1985 byl přijat do KSČ. Za minulého režimu se vzdělával také na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně v kurzu pro pracovníky vojenské rozvědky.

Po listopadu 1989 byl rázem opět mezi vojenskou elitou – absolvoval zahraniční stáže, vystudoval mezinárodní vztahy na King’s College London. V lednu 1993 pomohla jeho jednotka během mírové mise UNPROFOR zachránit 55 odříznutých francouzských vojáků z válečné zóny mezi Srby a Chorvaty. Za to ve Francii získal nejvyšší státní vyznamenání. V letech 2015 až 2018 se jako první voják ze zemí bývalé Varšavské smlouvy stal předsedou Vojenského výboru NATO.

V médiích se před prezidentskou volbou akcentovalo, že Petr Pavel svoje členství v KSČ vnímá jako chybu, kterou během 33 let prací pro demokratické Česko náležitě odčinil. Ve vrcholící kampani se objevila ještě servilní žádost jeho manželky Evy, kterou se ucházela v roce 1987 o členství v KSČ. Konkrétně slovy: „Uznávám učení marxismu-leninismu, ztotožňuji se s politikou strany, a proto jí chci být také nápomocna jako její aktivní člen.“ Ani to většině voličů nevadilo. Ve finále letošní prezidentské volby ostatně neměli moc na vybranou.

Buď si mohli vybrat generála s manželkou, které doháněla komunistická minulost, nebo velkopodnikatele Andreje Babiše, na kterého na Slovensku stále vytahují jeho spolupráci s StB.

Myslím, že mnozí Pavla volili v naději, že už vyvane éra zuřivého antikomunismu, někdy licoměrně i těch, kteří sami mají z minulosti máslo na hlavě, a že se bude pohlížet hlavně na třicetiletou práci pro současnou společnost. Právě toho byl pro mnohé prezident symbolem.

Proto možná jeho tým poradců hlubokou minulost kandidátů navržených do Ústavního soudu až tak nezkoumal. Když ale vypadli kostlivci ze skříně navrženého ústavního soudce Roberta Fremra – napřed rozsudek v kauze Olšanské hřbitovy a pak stovka odsouzených za emigraci na západ, prezident přibrzdil. Do toho i již jím jmenovaný předseda Ústavního soudu Josef Baxa připustil, že možná soudil podobný případ. Prezident je tak v prekérní situaci.

Jestliže sezná, že lidé s touto minulostí nemají ve vrcholných patrech justice co pohledávat, je znovu na stole otázka, co dělá ve funkci se svou minulostí on. Pokud tedy prezident za půl roku nedošel k poznání, že on je jiný případ – až takový, že může i na motorce jezdit bez helmy (a policejní ochranka, která ho následuje, si netroufne ani pípnout).

Poradce prezidenta pro Ústavu a právní otázky Jan Kysela navíc minulý týden připustil existující dohodu, že u Ústavního soudu budou působit maximálně dva lidé s minulostí v KSČ. Čili opět takový morální kočkopes. Někdo ano, někdo ne. Někoho tu bude Ústav pro studium totalitních režimů vláčet bahnem, někdo se stejnou minulostí bude požívat prestižního postavení. Kdo bude posuzovat, jestli si jeden s minulým režimem zadal víc a druhý o stupínek méně?

Věřím, že prezident a jeho poradci teď mají hodně zamotané hlavy, jak z této šlamastyky ven. Jak opět vymyslet nějaký postoj Chytré horákyně – jakože vnitřně úplně nesouhlasím, ale podepíšu…

Pro mě by byl chlap, kdyby řekl dvě věty: Už se na to babrání v minulosti společně vykašleme. Máme jiných problémů až nad hlavu.