Proč se kavky a hrdličky chovají tak odlišně? Napadlo mě zeptat se člověka povolaného, ornitologa Jiřího Šebestiana z píseckého Prácheňského muze, který se o ptáky nejen zajímá, ale taky dlouhá léta na rybníku Řežabinec u Ražic s kolegy kroužkuje, z čehož se dá o životě ptactva, četnosti druhů a jejich migraci zjistit mnoho.

„Kavky patří k vůbec nejchytřejším ptákům. Jsou velice opatrné a dokáží si i zapamatovat člověka, od něhož jim hrozí nebezpečí. Když se po roce vracíme na Řežabinec kroužkovat, dokáží ztropit pořádný povyk,“ říká Jiří Šebestian. Kavky mají ale i sociální chování, vzájemně se upozorní na zdroj potravy. Původně měly skalní hnízda v horách, pak se přesunuly do výškových budov ve městech, například do věží kostelů, teď už osídlují i nižší stromy nebo vhodné budky. Na jejich zkoumání se zaměřil i rakouský zoolog Konrad Zacharias Lorenz (1908 – 1989), zakladatel moderní etologie, vědy o fyziologii chování zvířat a nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu.

Kavky vede k jejich plachosti to, že hnízdí jen jednou do roka a potřebují tedy k uchování rodu víc opatrnosti, než hrdličky zahradní, které hnízdí i pětkrát až šestkrát do roka a vyvedou tak během průměrného šestiletého života až 120 mláďat. Z nich ale přes 90 procent zahyne, takže ve výsledku to příroda zařizuje stejně jako u lidí, kteří mají coby rodiče zcela opačnou strategii. „My jako rodiče máme obvykle jedno až dvě mláďata a velmi dlouho se o ně staráme. K zachování rodu stačí, když dva rodiče vychovají dvě děti. Když hrdlička ročně vyvede 20 mláďat a z nich 10 procent přežije, jsou tu ve výsledku dva jedinci postačující k zachování rodu úplně stejně jako u lidí,“ popisuje Jiří Šebestian. A jelikož se kavky rozmnožují s daleko menší četností, jsou o to ostražitější a opatrnější.

Nebojácná hrdlička zahradní je přitom zdomácnělý imigrant. Ještě počátkem minulého století žila v Turecku. Na Balkáně se poprvé objevila mezi lety 1900 – 1920, v Německu byla poprvé zaznamenána v roce 1945, ve Velké Británii roku 1953, k nám se dostala v polovině padesátých let, v Irsku se objevila roku 1959 a na Faerských ostrovech na počátku 70. let. Na konci 20. století již její teritorium rozšíření zasahovalo v Norsku až po Severní polární kruh, východně po Ural v Rusku a jihozápadně po Kanárské ostrovy a severní Afriku v rozmezí od Maroka po Egypt. K viditelné expanzi došlo také na samotném východě jejího původního areálu, kde se rozšířila až po střední a severní Čínu a dokonce i Japonsko.

„Hnízda hrdliček nejsou moc pečlivě vypracovaná, spíš by se dalo říct, že jsou nepořádná a někdy jimi vajíčka i propadnou. I to souvisí s jejich četnou reprodukcí. Hrdlička není tak plachá, nebojí se jít do rizika, protože jako rod ztrátu snadno nahradí,“ vysvětluje Jiří Šebestian. Kdo má tedy na krmítku kavky a hrdličky, může podle jeho slov pozorovat naprosté extrémy ptačích povah.

A jestli ptáky přikrmovat i v létě? „Dlouho se říkalo, že se na jaře a v létě ptáci krmit nemají. Byly totiž zjištěny případy, že ptáci nasbírali semínka slunečnic a těmi nakrmili mláďata, která pak uhynula. Jenže další vědci dospěli k názoru, že šlo o takzvané naivní rodiče, kteří hnízdili poprvé v životě. Po této zkušenosti při opakovaném hnízdění ptáci již krmí mláďata nasbíranou vhodnou potravou a sami se rychle nasytí na krmítku. Takže není důvod, proč nepřikrmovat i v létě,“ uzavírá Jiří Šebestian vzkazem pro všechny příznivce ptactva.