Komentátor Jan Keller popisuje v Právu, že pražské zastupitelstvo, kde proti znovuvztyčení mariánského sloupu byli jen Piráti, označuje návrat sloupu za akt smíření. Keller ale připomíná, že vztyčení sloupu v polovině 17. století bylo symbolem ukončení války, která proti sobě v Evropě postavila katolíky a protestanty. A že „na našem území nedopadla válka nějakou remízou, ale vyústila ve veřejné popravy poražených a násilnou rekatolizaci v režii rekatolizačních komisí. Ve velkém se konfiskovaly majetky, obrovské množství lidí jiného vyznání muselo opustit vlast, královská města měla zákaz přijímat nekatolické měšťany, nekatolíci v těchto městech nesměli vykonávat živnost.“ Keller se ptá, proč má mít smíření podobu vztyčení sloupu, který po celá staletí symbolizoval beztrestnost vítězů.

Nebude samosebou, že tento sloup byl stržen 3. listopadu 1918 rozvášněným davem, který ve sloupu spatřoval symbol svržené habsburské monarchie. A že brzy nato vznikla v republice církev československá husitská jako protipól církve římskokatolické.

Jak uvádí Wikipedie, „římskokatolická církev totiž byla od konce 19. století zejména v intelektuálních a politických kruzích chápána jako jeden z nástrojů habsburské protičeské politiky.“

A nyní? Když jsem loni 28. října poukázala na to, že v těchto historických souvislostech mi přijde zvláštní, když ve městě Tábor na pietním aktu k výročí republiky má projev právě katolický kněz, vzbudilo to dost podrážděného rozruchu.

Snahy o katolizaci současného obyvatelstva zřejmě není radno vytahovat na světlo. Restituce přinesly majetek a kde je majetek, je i touha po ovládání druhých. Samotné toto učení přitom hlásá pokoru a skromnost, ovšem historická zkušenost říká něco úplně jiného.

Další podivný jev na sebe nenechal dlouho čekat. Objevila se informace, že na rozdíl od předchozích sčítání lidu má být v roce 2021 dotaz na náboženskou příslušnost vynechán. Proč asi?
V roce 1991 z 10 302 215 obyvatel Čech, Moravy a Slezska se jich za věřící označilo 4 523 734. K římskokatolické círvi se přihlásilo 4 021 358 lidí, k husitské 178 036.
Při sčítání lidu v roce 2001 se z 10 230 060 obyvatel označilo za věřící 3 288 088 lidí, k římskokatolické církvi se jich hlásilo 2 740 780 a k husitské 99 103.
O dalších deset let později v roce 2011 bylo obyvatel 10 436 560, k víře se hlásilo 2 168 952 lidí, z čehož k římskokatolické církvi 1 082 463 a k husitské 39 229 lidí. Je třeba podotknout, že na tuto otázku lidé odpovídali dobrovolně. Ovšem to platilo v roce 1991 stejně jako v roce 2011.
Jak by asi pokračovala v roce 2021 křivka římskokatolického vyznání, která začala před třiceti lety na čtyřech milionech a naposledy skončila na milionu? Nechtějí to některé kruhy raději ani slyšet? O tom mluví komentář religionisty, teologa a vysokoškolského pedagoga Ivana Štampacha na portálu Deník Referendum. Štampach už loni na podzim o přípravě sčítání lidu napsal:

„Dotaz na náboženskou příslušnost chtějí tentokrát statistici vynechat. Přesněji řečeno, vynechat ho nechtěli, ale jeho vyřazení jim bylo shora nadiktováno. Při obhajobě tohoto rozhodnutí bychom se možná dočkali odkazu na nejnižší úspěšnost tohoto dotazu v posledním sčítání. Je to skutečně tak, že 45 procent respondentů využilo roku 2011 možnosti na tuto otázku neodpovědět. O skoro polovině obyvatel tedy už teď nevíme, jsou-li nějakého vyznání, věřícími bez uvedeného vyznání, lidmi nevěřícími či nenáboženskými. Ostatní údaje o náboženství jsou tím zkresleny… Nevíme dopředu, jak by se dobrovolné otázky chopili respondenti tentokrát… Opomenutí údaje se děje podle údajů z první ruky na nátlak nejprve osobně Dominika Duky, k jehož lobbování ve vedení statistického úřadu se jako obvykle poslušně přidala Ekumenická rada církví ČR sdružující 11 církví zastupujících něco mezi jedním až dvěma procenty obyvatel. Důvod, proč si církev římskokatolická nepřeje, aby se veřejnost dověděla reálný počet jejích stoupenců, je prostý a jednoduchý. V období, kdy máme plnou svobodu vyznání, kdy jsou církve mohutně, a možná nadproporčně přítomny v médiích, se strmě propadá. Počet lidí, kteří se k ní přihlašují, se limitně blíží počtu pravidelných účastníků jejích bohoslužeb, a to dlouhodobě činí nějaká 3 – 4 procenta obyvatel.“

Se silou tří až čtyř procent podpory v zádech se ovšem ztěží budou obyvatelům republiky nutit opatření, která jsou ateistům cizí. Jako třeba v neděli uzavřené supermarkety, protože v tento den se má jít do kostela. Kupříkladu v Soběslavi nyní posunuli začátek nedělní pohádky pro děti v kulturním domě na 10.30, aby pohádku stíhaly i rodiny, které do kostela chodí. Že pak ostatní rodiny těžko stihnou uvařit oběd na obvyklou dvanáctou, je podle všeho méně podstatné. V Milevsku zas před lety tamní premonstrátští duchovní nesouhlasili, aby se koleda Narodil se Kristus Pán zpívala už před Vánocemi. Nikoliv v kostele, ale na městských akcích! A i jinak se duchovní pokoušeli intervenovat do milevské kultury. Tyto tlaky ale skončily, neboť na ně místní premonstrátská komunita ani nemá reálnou sílu, když z někdejších jedenácti bratrů premonstrátů z počátku 90. let zůstali v klášteře tři a jen tak tak stíhají objet bohoslužby. Vztah s ateistickým obyvatelstvem ve městě by se tak dal nyní označit za vzájemné tolerantní smíření. Narodil se Kristus Pán se zpívá, kdy je libo, a do kostelů pronikly rockové koncerty. To se líbí i bezvěrcům. Příliv na bohoslužby z toho ale asi nebude, byť jsou i mně tamní duchovní sympatičtí a nějak přirozeně bližší, než kdyby sem dorazila horda z východu a usekla mi coby psu bez víry hlavu tak jako tak.

Myslím, že informace jsou potřeba. I ty, které plynuly z dobrovolných odpovědí na otázku ve sčítacích arších, zda lidé v něco věří a zda se hlásí k některému náboženství. Já velmi hluboce věřím v to, že silnějším dala příroda povinnost pomáhat slabším, a taky v boží mlýny. Což ale s náboženstvím nebude souviset, protože jsem nikdy neslyšela, že by Bůh byl mlynář.

Polsko z nás zkrátka asi nikdy nebude (doufám, když vidím tamní problémy s udržením základních principů demokracie). A každý by měl mít vliv jen podle toho, kolik má za sebou stoupenců stejného názoru nebo vyznání, chcete-li. Nelze se sápat po moci tím, že zatemním informace. Temno už tu bylo.