Malý historický exkurz

Římskoněmecký král Lothar III. naléhal na českého knížete Soběslava, aby si nechal Čechy udělit v léno jako jeho předchůdci, neboť jen tak mohl zcela legálně zasahovat do českých záležitostí. Soběslav tento Lotharův návrh odmítl a Lothar reagoval vojenskou intervencí v únoru 1126. Ta pro něj skončila katastrofálně v bitvě u Chlumce nedaleko Teplic. Na ústupu byl zbytek Lotharova vojska obklíčen a Lothartovi nezbylo nežli se Soběslavem vyjednávat. V této pozici absolutního vítěze se Soběslav zachoval nesmírně ušlechtile, ale především diplomaticky a politicky velice prozíravě, neboť pochopil, že může vyhrát bitvu, ale nikoliv válku s říší, která zahrnovala podstatnou část západní Evropy. Když jej Lothar pozval k jednání, dostavil se osobně, a podle Palackého mu údajně řekl následující:

„Ne proto bojovali jsme vzácný pane, abychom proti tobě pychli, ani abychom ubližovali důstojenství tvému, anebo prolévali krev tvých milých, ale jen proto, že jsme nechtěli podati šijí svých pod jho zákonů nových, otcům našim neznámých. Nyní spravedlnost naše došla potvrzení soudem božím, pročež není již příčiny k dalším sporům. Co bylo dosavád, nechť trvá i napotom. Cokoliv naši otcové činívali předkům tvým, i my tobě činiti hotovi jsme.“

Lothar přijal tento návrh s radostí a úlevou. Soběslav si z Lothara učinil celoživotního přítele a spojence. Čeští bojovníci se účastnili Lotharových vojenských tažení a Soběslav obdržel vysoké říšské důstojenství nejvyššího číšníka čili šenka, ze kterého se vyvinula funkce kurfiřta, tedy jednoho ze sedmi volitelů římskoněmeckého krále, prostřednictvím které měli dědiční čeští panovníci právo zasahovat do záležitostí říše. Ve středověku, kdy jed byl běžným nástrojem pro odstraňování politických protivníků, byla funkce říšského šenka výrazem absolutní důvěry k českému panovníkovi.

Po každém mezinárodním konfliktu se obvykle objevuje nenávist, nesnášenlivost a touha po pomstě. Podobnými afekty byly poznamenány po 2. světové válce vztahy Čechů a Němců a dnes jsou jimi postiženy i vztahy Čechů s Rusy. Na rozdmychávání těchto vášní mají zájem některé politické a mediální kruhy ve smyslu slov anglického filozofa B. Russella: „Jen málo lidí dokáže být šťastno, aniž by současně nenáviděli jinou osobu,národ, nebo náboženství.“

Je po ekonomické integraci nevyhnutelná i integrace politická?

Ekonomická integrace Evropy proběhla již v rámci Evropského hospodářského společenství (EHS) tím, že se členské země dohodly na volném pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly. Když byl tento proces přibližně na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století v hlavních rysech dokončen, zrodila se zcela přirozeně myšlenka , že ekonomická integrace vyžaduje i integraci politickou, neboť jedině tak lze čelit globálním hrozbám a západní Evropa může vstoupit do politického koncertu supervelmocí USA, Číny a Ruska jako respektovaný partner. Vznikla proto Evropská unie (EU), která se má postupně federalizovat ve Spojené státy evropské. To je myšlenka na první pohled krásná jako Beethovenova Óda na radost, ale pro suverenitu evropských států, především malých, poměrně nebezpečná. Členské země by se především musely zříci nezávislé zahraniční a branné politiky, velké části své zákonodárné, legislativní, fiskální a sociální politiky a samozřejmě národní měny a přejít na euro, což znamená zříci se vlastní monetární politiky. Prakticky by se dostaly do pozice, jakou dnes v rámci ČR zaujímají kraje. K tomu směřuje i unijní regionální politika, kdy regiony zahrnují v některých případech území dvou sousedních států. Národ bez suverénního státu se stává pouhým etnikem. Takový příklad máme hned vedle našich hranic. Jsou jim Lužičtí Srbové.

Co lze očekávat za německého předsednictví v EU

Na nastávajících jednáních Evropské rady nebude až tak podstatná výše grantů od EU, nebo to, zda se má před dotacemi dát přednost půjčkám, což je samozřejmě z hlediska ekonomického správnější, ale to, jaké se na jednání Evropské rady za předsednictví Německa v Unii a Evropské komise objeví dříve či později návrhy na řešení problémů a důsledků nezákonné muslimské migrace a dalšího prohloubení politické integrace.

V Evropském parlamentu i komisi se nezřídka objevuje návrh, že členské země, které nerespektují tzv. evropské hodnoty, mezi něž nepochopitelně benevolentní přístup k nelegální muslimské migraci, především Polsko a Maďarsko, by měly být trestány odejmutím hlasovacího práva v Unii či omezením nebo dokonce zastavením dotací z unijních fondů. Tyto návrhy podpořili při hlasování v Evropském parlamentu i někteří čeští europoslanci, mezi nimi i některé europoslankyně zvolené do parlamentu za hnutí ANO. Zmíněným zemím je vyhrožováno i z důvodu tzv. stavu právního státu, neboť v nich údajně dochází k porušováním nezávislosti moci soudní (Polsko) či k autoritativnosti moci výkonné (Maďarsko).

Za této složité situace je bezpochyby úspěchem premiéra Babiše, že se mu podařilo na Evropské radě prosadit výrazné navýšení finančních prostředků ze zdrojů EU pro ČR, pokud to nemá posloužit k oslabení visegradské čtyřky a pokud tento výsledek nebude regulován dalšími zásahy. Nejvíce si samozřejmě nárokují země jižního křídla EU, Itálie a Španělsko, které byly koronavirovou pandemií postiženy nejvíce. Je však obtížné rozeznat, co způsobilo hospodářskou krizi, ve které se nalézají. Zda to je chronicky špatné řízení ekonomiky a společnosti vůbec, cyklická krize, nebo krize způsobená pandemií. Peníze z unijních fondů by měly dle jejich představy pokrýt všechny příčiny neutěšené hospodářské a sociální situace.

Pokud nemá dojít k omezení suverenity členských států, pak se řešením stávající obtížné situace EU jeví návrat k jejím kořenům, totiž k ponechání jen volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly, zkrátka návrat k EHS. Jisté je, že EU nás neochránila ani před nelegální muslimskou migrací, ani před koronavirovou pandemií.

Na autobusovém nádraží v Písku se tyčí velký billboard pro blížící se senátní volby. Je na něm vyobrazen Tomáš Fiala, ředitel strakonické nemocnice, s volebním sloganem: Jsem patriot. Je potěšující, že alespoň někdo si v Jihočeském kraji uvědomuje skutečný problém naší doby, který se dotýká i nás Jihočechů či Prácheňáků.

Doufejme, že česká vláda reprezentovaná premiérem bude na jednáních Evropské rady v Bruselu tak úspěšná jako byla kdysi ta Soběslavova, že nepřijme nic, co by tisíciletý český stát zbavilo jeho suverenity. Nebude to mít lehké, neboť proti ní bude stát unijní byrokracie a globální kapitál, možná i zájem velkých unijních zemí. Naděje je v tom, že nejsme osamoceni, ale že podobné stanovisko zastává řada menších zemí. Unie si nemůže dovolit další exity. Byl by to její konec.