Nebudu teď psát o furinech, interlukinech, cytokinech, spike proteinu, spike genomu, o našem hipokampu a o celém tom globálním zločinu. Po vědecké stránce je to věc neobyčejně zajímavá, ale po té lidské a civilizační přímo tragická a nadmíru znepokojivá.

Sama by nevydala na pouhý komentář, ale na řadu publikací, což už se ostatně ve světě děje. Trolla, o kterém chci mluvit, jsem zahlédl coby fotografii roku 2023 na tehdy čerstvě nainstalované výstavě Czech Press Photo. Její slavnostní zahájení jsem si nechal rád ujít. Někdy nemusíte mít ani chronickou poruchu zažívání a žaludek vás přesto sám ochotně upozorní, že tohle všechno je už opravdu za hranou.

Nesouhlasím s tím, že snímek skrytě osvětluje vzestup populismu, který si získává stále větší pozornost. Naopak, příčina jeho vzniku (fotografie pochází od soudu z období koronavirové pandemie) nás nutí k zamyšlení nad těžkopádností, nesamostatností a nekompetentností celého systému. Symbolizuje nepochopení situace, absenci citu a až neuvěřitelnou aroganci moci.

Samotné použití tohoto snímku pokládám pak za prostou neomalenost. V jednom pohledu zde nacházíme státní symboly, rozdělenou společnost, násilí a moc. A za to všechno se snímek dočkal ocenění. Považuji to za alarmující a jsem přesvědčen, že tento a jemu podobné snímky, vejdou do učebnic pod tučným titulkem Hloubení hlubokých příkopů ve společnosti.

Takto podaná fotografie se totiž velmi citelně dotýká vztahů sobě nejbližších národů, jež pojí množství společných rodinných svazků.

Elita? Nebo jelita?

Vnímám kolem sebe mnoho lidí, kteří na propagandu rozdělování a nenávisti velmi ochotně naskakují. Mám pocit, že o tom vlastně ani neuvažují. Pouze bezduše opakují to, co už někde slyšeli a tváří se přitom náležitě uvědoměle, povýšeně a pyšně. Ne každý má osobní zkušenosti, a navíc ne každý s těmito zkušenostmi je schopen zachovat si kritické myšlení. To je smutná pravda a ukázka degradace morálky naší společnosti.

Ano, můžeme mít zkušenosti jakékoliv a názory také. Ale není přípustné je generalizovat. Jedna má známá, mimochodem původem ze Slovenska, prohlásila, že největší školou pro Slováky bylo získání vlastní samostatnosti. Souhlasím a připojuji se s názorem, že rovněž pro Čechy bylo rozdělení federace potřebnou lekcí. Přinejmenším od té chvíle už totiž nemohl nikdo nic svádět na toho druhého. Od toho okamžiku bylo naopak záhodno se povznést nad jakékoliv projevy nadřazenosti, nesnášenlivosti a všechny síly napnout ke vzájemné spolupráci.

Vzpomínáte na knížete Svatopluka? A na legendu o tom, jak svým synům ukázal na třech prutech sílu svornosti? Bez ohledu na to, jak tomu tenkrát doopravdy bylo, docela nedávno se docela jiný Svatopluk vydal do Bratislavy. O čem byla řeč? O svornosti a o vzájemné spolupráci. Tedy o těch věcech, ve kterých současná vláda napáchala tolik škod.

Hovořilo se o potřebě obnovení zrušených mezivládních konzultací i o rozvíjení spolupráce na úrovni Visegrádské skupiny V4. Mimochodem vyjednávací schopnost V4 je srovnatelná s takovýmito schopnostmi Francie. Rozšíření skupiny na V4+ by pak mohlo přidružit například Rakousko, Srbsko, Chorvatsko či Rumunsko. To už je dost silná skupina na prosazení vlastních středoevropských zájmů i na zajímavou spolupráci v mnoha oborech.

Kdo tedy záměrně rozděluje dnešní společnost? A je pro nás ještě elitou?

S vesmírným nadhledem

Je to už řada let, kdy jsem se denně pohyboval v bankovních službách. Práce to byla zajímavá. Taková životní škola komunikace a vztahů. K běžné obsluze, obchodům a správě klientských účtů, mi připadla i péče o kmen účtů, usnadňujících svého času mladým manželům získání vlastního bydlení. Velká plechová skříň ukrývala něco přes sedmdesát tisíc příběhů, z toho asi čtvrtinu pro banku i její klienty dosud otevřených. Osudy nacpané do skříně bývaly všelijaké. Některá manželství se zdála být šťastná, po jiných zbyl jen ten účet. Často se pak stávalo, že takovému účtu po neúspěšném manželství, zbyli už jen rodiče nevěsty a ženicha. Zažil jsem ale i situace, kdy právě tyto „pozůstalé“ po novomanželském páru, pojilo pouto upřímného přátelství.

Svěřeným účtům a jejich novomanželům jsem každý měsíc věnoval dva večery a při pohledu z okna jsem si představoval, jak naproti v mléčném baru spolu tihle dva z každé té složky ve skříni, nejdřív sedí u nějakého dortíku jako mladí a ostýchaví milenci, později jako láskou opilí novomanželé a nakonec jako rodiče dětí umazaných čokoládou či sladkým krémem a politých zdejším jahodovým koktejlem.

Bylo to v době, kdy nebyly mobily a e-mailovou adresu měl jen málokdo. Internet už sice občas zacvrlikal přes nějaký ten telefonní kabel, ale ani telefonní linka nebyla zdaleka samozřejmostí. Zato klasický dopis napsaný na papír, došel třeba i do druhého dne.

Úřední dopisy se ovšem nedaly psát úplně všem. Ty doručované obyčejně rády někde zapadly a s doporučenými byla spjata složitá evidence až do vyřízení celé záležitosti. A tak jsem se často u pracovního stolu a se sluchátkem na uchu, v duchu modlil, aby ten telefon na druhé straně konečně někdo zvedl. Jenže zrovna tomuhle člověku se ne a ne dovolat. Po několika dnech jsem již ztrácel naději. Zkoušel jsem i různé časy, ale nic. Až jednou.

V době, kdy je nesmysl komukoliv volat, protože každý normální člověk bývá v práci, se mi na druhém konci ozval milý ženský hlas. Jenomže já potřeboval mluvit s pánem. „On tu teď není.“ Zašvitořila paní. „Je na Bajkonuru.“ Polkl jsem, abych správně slyšel. „Aha.“ Odpovídám krátce. „Odjel tam i s manželkou. Má tam teď roční výcvik. On je kosmonaut.“ Dovysvětluje mi paní. Pomyslel jsem si, že větší překvapení už přijít nemůže. Jak hluboce jsem se mýlil.

Abych získal nadhled, pokusil jsem se o volnější konverzaci: „Tak to jsou jistě rádi, že mají takovou sousedku jako jste vy.“ „To ne, já jsem bývalá manželka. Zalévám jim tady kytky. Máte štěstí, že jste mě zastihl!“ Vysvětlila srdečně. Mírně jsem se opotil. Jsou věci, které ve dvaceti ještě úplně nechápete. A taky úplně nevím, co se v takových chvílích odpovídá. „A…a…aha, promiňte, to mám štěstí,“ zablekotal jsem. „To nic.“ Povídá vlídně paní. „Ale vy jste něco potřeboval.“ „Ano. Potřeboval.“ No a díky této dámě jsem to také přímo noblesně vyřešil. Domluvili jsme se, ona zařídila, co bylo třeba, včetně nutných poplatků. Doslova s vesmírným nadhledem.

Vážená paní, patrně není moc pravděpodobné, že si tyto řádky přečtete. I přesto vám neobyčejně děkuji za životní lekci v mezilidských vztazích. Již mnohokrát jsem si na vás vzpomněl. A věřte mi, i díky vám, mám dokonale jasný názor na to, jak mají takové mezilidské vztahy, ale i vztahy mezi našimi národy vypadat.

A nemůže na tom nic změnit, ani těch několik (j)elit.