Jako záminku si vzali návrh vlády na změnu financování – zrušení televizních a rozhlasových poplatků a převedení financování do státního rozpočtu. Prý, že to bude mít negativní vliv na „nezávislost“ těchto médií. Hloupější argument si ale nemohli vymyslet. Vždyť stejně jako minulá vláda poplatky zvýšila a rozšířila okruh jejich plátců, současná vláda mohla udělat krok zpět a navíc poplatky výrazně snížit. Anebo, že by se televizáci a rozhlasáci zalekli, že se jim nejen na ty začerněné smlouvy podívá Nejvyšší kontrolní úřad?

Ale ať už stávka bude či nikoliv a ať už „boj“ o ČT a ČRo dopadne jakkoliv, já to vidím už léta stále stejně.

Tak např. v souvislosti s volbou nových členů Rady ČT v roce 2020 jsem v článku Kdo sbalí spacáky a potáhne na Kavčí hory  upozorňoval, že stávající osazenstvo ČT zvýhodňuje i precedens z přelomu let 2000 a 2001, kdy po řádném zvolení nového generálního ředitele Radou ČT se část redaktorů zpravodajství proti němu vzbouřila a s podporou některých politiků prakticky ovládla Českou televizi. A že nikdo z kompetentních představitelů státu tehdy nenašel odvahu k vydání příkazu URNA (Útvar rychlého nasazení), aby na Kavčích horách vymohl dodržování zákonnosti.

V souvislosti s odvoláním Hany Lipovské z Rady ČT v roce 2021 jsem v článku Česká, tedy „jejich“ televize? zmínil, že působení Hany Lipovské v Radě ČT nebylo marné, neboť šla správným směrem. Bylo jasné, že „veřejnoprávněsoukromý“ moloch, který si dle zákona říká Česká televize, naléhavě potřebuje vyvětrat.

Občané musí mít právo Českou televizi neplatit, pokud ji nesledují – to si myslím už od roku 2023, kdy jsem toto téma publikoval. V zatím posledním článku na téma veřejnoprávních médií – Už aby to bylo, z letošního dubna, jsem reagoval na slova Milana Fridricha z ČT, který prohlásil, že pokud by začala letos platit novela zákona, jsou na bankrot.

K pokusům o vysvětlení důvodů stávky plánované na 22. června nepřispěly ani infantilní výroky nejviditelnějších protagonistů z obou jmenovaných médií. Až mě napadlo, zda nejsou najati těmi, kteří nemají Českou televizi a Český rozhlas rádi a neusilují o jejich zrušení.  O moc duchaplnější nebylo ani vystoupení některých herců – členů činohry Národního divadla.

Pokud by to takto pokračovalo i v následujících dnech, týdnech a měsících, nedá se vyloučit ani to, že se tato média postupně sama zdiskreditují natolik, že budou  nakonec zrušena.  Neboť na to, co zejména v současné době předvádějí, by neměly dostávat ani korunu.