Dnešním pamětníkům, kterým již zanikla branná povinnost, ale ještě si pamatují z výkonu základní vojenské služby k čemu byli vedeni, se to může jevit jako absurdní dějinné divadlo. Něco podobného už jednou slyšeli, jen obráceně. Možná si někteří ještě vzpomenou na oblíbený bonmot našich socialistických ženijních důstojníků, že „přechod Rýna cvičíme na Dunaji.“

Pro většinu našich občanů je jistě jednoznačně pozitivní, že jsme se po desetiletích nesvobody vymanili z područí sovětských, ale především našich soudruhů a stali se opět součástí „svobodného“ světa. Jen si někteří z nás v té euforii nevšimli, že jsme „hnali bolševiky na východ“ s takovou razancí, že se k nám vrátili ze světové strany zcela opačné. Samozřejmě v jiných maskovacích barvách a s daleko sofistikovanějšími metodami oblbování lidí. Ale to, bohužel, mnohým lidem ještě nedošlo. Výsledky posledních parlamentních voleb jsou toho jasným důkazem.

Říká se, že všechno je jednou poprvé. A je to pravda. Ale v posledních více než dvou stech letech nikdy netáhl „Rus“ na západ jako první. Vždy to bylo obráceně. Nejdřív Napoleon a po více než sto letech Hitler. A oba s neslavnými výsledky. S tím rozdílem, že Rudá armáda hnala Němce až do Berlína a my jsme, shodou okolností, byli geopoliticky po ruce. A když už tady „Sověti“ byli, tak tady zůstali. Na základě dohod z Jaltské konference, někdy také nazývané „druhý Mnichov“, aktivity našich komunistů – stalinistů a neschopnosti tehdejších demokratických stran, ale i již nemocného prezidenta Beneše.

Ale vraťme se k velitelskému shromáždění z 22. listopadu tohoto roku. Po generálu Řehkovi mluvil ještě prezident republiky Zeman, předseda vlády Fiala a ministryně obrany Černochová. Kdo však čekal (jistě ne od vojáka, ten má „jen“ plnit politické zadání) od našich nejvyšších ústavních činitelů – prezidenta republiky či předsedy vlády – alespoň náznak, zda by nebylo lepší pokusit se vyjednat mír s kompromisy než válka s mnoha mrtvými a utrpením na obou stranách konfliktu, byl zklamán. Ale upřímně, já osobně jsem nic takového nečekal.

Již v dubnu roku 2021 jsem v závěru článku Ukrajina s NATO si hrají s ohněm napsal:
Česká republika by měla podporu NATO Ukrajině proti Rusku rozhodně odmítnout!

V článku Nedopusťme další světovou válku! Času není nazbyt z počátku letošního října jsem vyzval Vládu České republiky, aby se pokusila zprostředkovat mír či příměří. V jeho závěru jsem psal:
Pane předsedo vlády, paní ministryně, páni ministři.
Z výše uvedených důvodů se obracím právě na vás. Využijte předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a začněte okamžitě jednat o zprostředkování příměří. A je jedno, zda se dohoda bude jmenovat např. Ankara 1. Hlavně, že bude! Vyhrajte tu „soutěž“ o mír či o příměří.
Máte k tomu jedinečnou příležitost. Nepropásněte ji!

Z projevů na úterním velitelském shromáždění bohužel vyplynulo, že se všechny podobné apely míjejí účinkem. Při pomyšlení, že bychom se po mnoha desítkách let relativního klidu mohli dočkat vyplnění staré a zároveň nepříjemné pravdy, že dějiny lidstva jsou dějinami válek, jíž tak pregnantně připomněl generál Řehka (Konflikty se opakují s železnou pravidelností, věčný mír je utopie), jsem dostal zoufalý nápad. Doporučit vládě, aby se zeptala lidí, jak to vidí oni.

Aby se zeptala lidí, zda jsou pro pokus o mír s mnoha kompromisy nebo pro účast na další eskalaci konfliktu na Ukrajině, který může přerůst v globální apokalypsu s nepředstavitelnými důsledky.

Aby se zeptala občanů České republiky, zda chtějí válčit s Ruskem.