Z obyčejného měděného plechu dokáže vytepat třeba beránka, ale ani po pětadvaceti letech se nepovažuje za hotového mistra. A když odloží kladivo, učí se hebrejsky, aby rozuměl nápisům na židovských náhrobcích. Co spojuje tak rozdílné světy? Možná obyčejná úcta k lidem, kteří tu byli před námi.

Čtvrt století tlučete kladivem do mědi. Už vás konečně poslouchá?

Někdy ano, ale pořád se učím. Vlastně bych si ani dnes netroufl říct, že jsem hotový kovotepec. Jsem samouk a neustále se setkávám s věcmi, které jsem ještě nedělal. Třeba potřebuji vyrobit hrotnici na střechu, jejíž součástí je koule se středovým prstencem. Jenže nemám potřebné kopyto, tak musím přemýšlet, jak na to. Člověk si musí představit, jak bude výsledný výrobek vypadat a jak se k němu postupně dopracovat. Někdy to vyjde, jindy ne. Člověk zkouší, udělá chybu a začne znovu. A právě to mě na tom pořád baví. Že se ještě mám co učit.

Kde se vůbec vzala vaše záliba v kladivu a plechu?

Původním povoláním jsem stavební klempíř. Hodně pracuji na památkách a tam je často potřeba vyrobit něco, co už dnes běžně nekoupíte. K práci s kovem jsem poprvé přičichl na skautských táborech. Vozili jsme tam výheň a zkoušeli kovařinu. Kovotepectví přišlo postupně. Dělám ho asi pětadvacet let. Člověk musí vědět, jak se materiál chová. Třeba měď žíháním měkne. Rozžhavíte ji, prudce ochladíte a ona změkne. To je rozdíl proti oceli. Právě díky zkušenostem se člověk naučí řemeslné finty. Nejdřív ale musí mít představu, co vlastně chce vyrobit. Kladivo už potom jen pomáhá té představě dát tvar.

Pamatujete si, kdy vás měď poprvé opravdu potěšila?

To bude asi měděný obraz chýnovského pivovaru. Dělal jsem ho přibližně před dvaceti lety, snad měsíc v kuse. A konečně jsem byl s výsledkem spokojený. Tehdejší majitel pivovaru měl velké plány, chtěl ode mě i další měděnou výzdobu. Nakonec z toho sešlo. Pivovar prodal a dnes je v bývalém objektu tělocvična. Ale můj obraz tam zůstal. Takže ten starý pivovar je tam pořád alespoň v mědi. Je příjemné vědět, že něco, na čem jste si dal tolik práce, nezmizelo a lidé to mohou vidět i po letech.

Dnes stroj vyrobí stovky stejných ozdob. Proč se s nimi pořád trápíte ručně?

Protože chci udělat něco hezkého a originálního. Něco, co nikdo jiný nemá. Ale u památek je to jiné. Tam není důležité, co bych si vymyslel já. Musím respektovat původní podobu. Nesnažím se práci dávného řemeslníka vylepšovat. Chci zachovat to, co zamýšlel on. Někdy je potřeba vyrobit přesnou repliku prvku, který už je natolik poškozený, že ho nelze opravit. Musíte se dívat, jak byl udělaný, a přemýšlet, proč to tehdejší řemeslník řešil právě takhle. Na takové výrobky nedávám ani svou značku. Dřív bývaly anonymní, tak proč bych se tam měl podepisovat? Nejde přece o to, aby tam po mně zůstalo jméno.

Takže staří mistři měli vždycky pravdu?

To zase ne. Často slýchám, jak řemeslo upadá a jak se dřív všechno dělalo lépe. Jenže nacházím i práci, která by dnes neobstála. Třeba špatně udělané parapety nebo plechy jen zastřižené a zaházené maltou. Pak odpadává omítka. Takže ani naši předkové nebyli neomylní. Ale na druhou stranu měli lidé často větší úctu k materiálu. Mám třeba starý měděný okap, který je nejméně na čtyřech místech záplatovaný. Záplaty jsou nýtované a letované. Někdo si s tím dal ohromnou práci, jen aby okap dál sloužil. Dnes by se nejspíš celý vyměnil. A přitom na těch starých opravách je vidět, že si někdo materiálu vážil a nechtěl ho zbytečně vyhodit. To se mi líbí.

Našel jste někdy na staré střeše i vzkaz od člověka, který tam pracoval před vámi?

Ve věžních kopulích bývají schovaná poselství pro další generace. Když jsme pracovali na věži v Olbramovicích, koule se otevřela a potom se do ní ukládalo nové svědectví o naší době. Bývají tam noviny, mince, dopisy starosty nebo zastupitelstva a informace o tom, co se právě dělo. Staré dokumenty se většinou vracejí a přidávají se nové. Je to zajímavá tradice. Člověk pracuje na střeše a najednou se dostane k něčemu, co tam někdo uložil před mnoha desítkami let. Lidé si tak napříč generacemi vlastně předávají zprávy. A někdo další si jednou přečte zase ty naše.

V Chýnově jste z mědi vytepal beránka – Spasitele. Kolik ran kladivem se do takového beránka vejde?

Tisíce. Pracoval jsem na něm s přestávkami snad dva roky. Samotná práce na něm mohla zabrat asi měsíc. Vznikala tehdy nová modlitebna církve bratrské. Byla to nenápadná budova, na které nebylo moc poznat, že se tam scházejí věřící. Chtěli nějaký symbol, a tak vznikl beránek. Nebyla to jednoduchá práce. Musel jsem si rozmyslet, jak jednotlivé části vytvarovat, aby celek vypadal tak, jak má. A zajímavé je, že se teprve potom rozhodovalo, jestli ho na střechu vůbec umístit. Takže člověk na něčem dlouho pracuje a ani neví, jestli výsledek nakonec bude tam, kam ho zamýšlel.

Jak se kovotepec z Čelkovic dostane k hebrejštině?

Mám úctu k židovskému národu a jeho historii. Také se starám o židovské hřbitovy a chtěl jsem rozumět tomu, co je napsáno na náhrobcích. Rád bych si třeba přečetl Bibli v originále. Měl jsem větší zakázku v Praze, nejezdil jsem domů a večery jsem měl volné. Tak jsem se přihlásil do kurzu moderní hebrejštiny. Jenže znát písmena ještě neznamená, že dokážete přečíst starý náhrobek. To bývá pořádný oříšek. Staré nápisy mají svá pravidla a člověk potřebuje znát mnohem víc než jen abecedu. Ale právě to mě zajímá. Když stojíte před starým náhrobkem, nechcete vidět jen kámen s neznámými znaky. Chcete vědět, komu patřil.

Kam vás zájem o židovskou historii zavedl?

Především k zajímavým lidským osudům. Seznámil jsem se například s paní Chanou z Izraele. Její babička pocházela z Čech, jmenovala se Masaryková a ve třicátých letech odešla do Ameriky. Chana pátrala po tom, proč tehdy vlastně odjela. A právě takové příběhy mě zajímají. Člověk najednou zjišťuje, kolik lidských osudů je spojeno s místy, kolem kterých dnes třeba chodíme bez povšimnutí. Myslím, že právě úcta k tomu, co nám zanechali předkové, spojuje staré řemeslo i starý jazyk. Obojí nás chrání před vykořeněním. Je dobré vědět, odkud jsme přišli a co tu bylo před námi.

Po pětadvaceti letech už vaše ruce leccos dokázaly. Co byste je ještě chtěl naučit?

Pracoval jsem v zemědělství, lesnictví i klempířství. A pořád mě lákají další věci. Chtěl bych si vyzkoušet kovorytectví a kovotlačitelství. To druhé se provádí na soustruhu, kde se otáčející plech pomocí nástroje postupně tvaruje podle formy. Vyrábějí se tak třeba kovové koule. Já je dokážu vytepat, ale nechal bych na tom ruce. Proto si je raději nechávám dělat u odborníka v Dobříši. Každá technika má svoje možnosti a člověk nemusí všechno zvládnout sám. Důležité je vědět, co potřebuje a kdo mu s tím může pomoci. Každý rok se snažím naučit něco nového.

Poznal by někdo za sto let vaši práci, když ji nepodepisujete?

Možná podle spojů. Já totiž ještě pořád letuju. Nedávno mi jeden kolega koukal do auta, uviděl letlampu a divil se: „Ty ještě letuješ?“ A já mu říkám: „No samozřejmě. Jak bych měl jinak spojovat titanzinek?“ Takže třeba podle toho, že moje spoje nejsou slepené silikonem. A vůbec, každý vidí krásu jinak. Někdo chce, aby se měď pořád blýskala jako nová, jiný ocení její patinu. Já mám patinu rád. Nevadí mi ani nějaký ten holubinec. Pokud to materiál neničí, patří to k němu. Na staré střeše se mi líbí, když je vidět, že už něco pamatuje. Nemusí přece všechno vypadat, jako by to právě vyšlo z výroby.

Kdyby vám zítra přišel do dílny mladý člověk a chtěl se učit, vzal byste ho?

Hned. Ale musel by se učit při skutečné práci, na zakázkách. Nemám možnost někoho učit po večerech. Nejlepší je, když se člověk zapojí do něčeho smysluplného. Nemusel by být ani vyučený. Hlavně musí mít chuť, představivost a nebát se práce. A také výšek, protože hodně děláme na střechách. Někomu nepomůže ani vyučení a jinému jde všechno přirozeně od ruky. Když má člověk zájem a chce se něco naučit, je to dobrý začátek. Samozřejmě musí počítat s tím, že se všechno nepovede napoprvé. Ale tak se řemeslo učí.

Nebojíte se, že jednou zůstanou po starých řemeslnících jen jejich výrobky a nikdo už nebude vědět, jak vznikaly?

Nebojím. Lidé chtějí být obklopeni starými a krásnými věcmi. A ty bude pořád potřeba opravovat. Když jsem vyráběl repliky historické krytiny pro Nový židovský hřbitov v Praze, dostal jsem později zakázku, na kterou jsem si vůbec netroufal. Nakonec mě přemluvili a já přišel na to, jak ji udělat. Nejdřív člověk neví, kudy na to, ale když se do práce pustí, začne hledat řešení. Někdy musí zkoušet víc možností, než se mu to podaří. Myslím, že tak to bude vždycky. Když bude něco potřeba zachránit, najde se někdo, kdo se do toho pustí. I kdyby se to měl nejdřív sám naučit.

Jiří Riki Řeháček