Jak jste se vlastně dostal od fotbalu k boxu? Co vás přimělo vyměnit brankářské rukavice za boxerské?

Už při fotbale jsem se věnoval sebeobraně ve Strakonicích pod vedením Romana Kohoutka ml., což mi hodně dalo po fyzické stránce a přineslo mi spoustu věcí, které mi pomohly v rozhodnutí začít s boxem. Pak jsem se dostal ke klukům do Blatné a od té doby to začalo jen vzkvétat.

Jaké dovednosti z fotbalu vám pomohly v boxerském ringu? Dá se třeba reflex brankáře využít při obraně?

Každopádně rychlé nohy, postřeh a reflexy – to všechno mi dost pomáhá.

Zachytáte si ještě občas, nebo na to už vůbec není čas?

Za poslední dva roky, co jsem přestoupil do Blatné, jsem odchytal pár zápasů, ale už jsem týmu moc bodů nepřinesl, což mě mrzí. Občas bych si rád zachytal, pokud by byl čas, ale s tímhle nabitým programem se hledá hodně těžce. Možná si ale v Blatné ještě někdy zahraji.

Váš první ostrý zápas loni na Doubek City Fight Night – jaké byly pocity před a po? Byl jste nervózní?

Jsem hodně velký nervák, takže stres a nervozita byly neskutečné. Posledních 14 dní před zápasem to byl extrém, hlavně proto, že přijelo přes 40 lidí z Blatné a rodiny. To na mě vyvinulo obrovský tlak, abych je nezklamal. Po prvních pár ranách už ale nervozita zmizela.

Vyhrál jste tehdy 3:0 na body, ale říkal jste, že výkon nebyl podle představ. Co byste na něm zpětně změnil?

Výhra byla super, ale podle našich představ jsme trénovali na to, aby byl zápas alespoň trochu koukatelný, a to se mi úplně nepovedlo. Hodně bych chodil po spodcích, ale v té premiéře a obrovském kotli fanoušků jsem se snažil spíš urazit soupeři hlavu, než abych promýšlel, jak jinak ho porazit. Ale jak říkám – vyhrál jsem, a to je důležité.

Příprava na Lucernu byla obrovská výzva. Jak moc se váš trénink lišil oproti tomu, co jste dělal dříve?

Trénink se lišil úplně ve všem. Trénoval jsem de facto každý den kromě jednoho volna v týdnu – běhání, sparingy, silový trénink a podobně. Šlo o profesionální zápas, ne o amatéry, takže jsme museli celou přípravu přizpůsobit a věnovat se tomu naplno, nebrat to na lehkou váhu.

Spolupracoval jste s několika trenéry a kluby – v čem vám každý z nich nejvíce pomohl?

Všechno jsme skloubili tak, aby to nebylo kontraproduktivní. Byl jsem v kontaktu se všemi trenéry. V KG Academy s Martinem Gaňem jsme hodně spárovali, zaměřovali se na fyzičku a lapy. S Matoušem Rajmontem v Celebrity Boxing Hostivař jsme drillovali, zkoušeli různé nácviky a hodně pracovali na lapách. A s týmem v Blatné jsme doplňovali mezery, na které nezbyl čas v Praze, a postupně jsme otevírali mé slabé stránky.

Skloubit práci a tak náročný tréninkový režim muselo být peklo. Zvládal jste to?

Bylo to brutální! Musíte mít jasný cíl, za kterým si jdete. Kolikrát jsem se musel přemlouvat, abych šel na trénink, a někdy i do práce. Když máte trénink v šest večer v Praze, dostanete se do postele kolikrát až pozdě v noci a ráno musíte do práce. Bylo to náročné, ale všichni mi pomáhali a hnali mě dál.

Zápasit v Lucerně je pro mnoho bojovníků splněný sen. Jaké to bylo pro vás? Pamatujete si ten moment, kdy jste vstoupil do ringu?

Zápasit v Lucerně je sen každého bojovníka, který k tomuto sportu alespoň trochu přičichl. Je to prostě top gala po všech stránkách. Když mi Matouš volal, že tam budu zápasit, nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to neskutečné, a i proto se kolem mě hodně věcí změnilo a de facto jsem se úplně oddal boxu. A ten moment? Jo, pamatuji si ho moc dobře, protože jsem šel nejdřív do špatného rohu! Přitom jsem vůbec nervózní nebyl…

Jak se vám to povedlo?

Do přípravy jsem dal všechno, a asi i proto jsem necítil žádný tlak. Diváky jsem de facto nevnímal, soustředil jsem se jen na sebe a na výkon, který chci odevzdat.

Máte nějaké rituály, které vám pomáhají se soustředit?

Ano, nějaké rituály mám, ale o těch raději nebudu mluvit. To by se nehodilo. Určitě ale hodně pomáhá vizualizace celého zápasu – jak by to mohlo vypadat a jak by to mohlo fungovat.

Říká se, že Lucerna má své jedinečné kouzlo – vnímal jste to také?

Atmosféra byla neskutečná, to se ani nedá popsat slovy. Měl jsem husí kůži, když jsem vyšel z koridoru mezi diváky.

Fanoušci na místě vás hlasitě podporovali a skandovali vaše jméno. Co to s vámi dělalo? Pomohlo vám to, nebo to spíš přidalo tlak?

Vnímal jsem to a bylo to neskutečné! Tenhle pocit přeji každému, je to k nezaplacení.

Výsledek byl nakonec hořký, ale přesto jste si splnil sen. Co vám ten zápas dal do budoucna? Na čem chcete nejvíce zapracovat?

Poslal jsem soupeře do počítání, ale bohužel ke konci kola, takže už jsem s tím nic nemohl udělat. Škoda, ale získal jsem spoustu zkušeností. Do budoucna chci víc komunikovat s rozhodčím, nebláznit a spíš se držet toho, co funguje. Musím víc kombinovat a střídat úrovně úderů, ale to přijde s dalšími zápasy.

Lucerna byla velká zkušenost – pokud byste měl šanci se tam vrátit, šel byste do toho znovu?

Ano, byl to můj sen a hrozně si vážím této obrovské šance. Pokud přijde nabídka, beru ji okamžitě.

Po porážce jste neztratil motivaci a jdete dál. Co vás žene kupředu? Máte nějaký mindset, který vás drží silného?

Prohry k tomuto sportu patří, mrzí to, ale musíte se s nimi vyrovnat. Často přicházejí, ale je důležité z každé prohry vzít to pozitivní a pracovat na tom. Mám možnost si spravit chuť v dalším zápase, a přestože jsem prohrál, otevřely se mi nové příležitosti. Dokázal jsem si, že mám na to potrápit spoustu lidí. Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry – to je to nejdůležitější. Zůstávat silný a jít dál.

Jaké jsou vaše plány na letošní rok? Máte v hlavě konkrétní soupeře nebo akce, na kterých byste chtěl bojovat?

15. února jsem měl další zápas v Rakovníku, pak možná zápas v zahraničí. Jinak 26. dubna Warriors Challenge v KD Ládví a 7. června asi zase Doubek. Uvidím, co ještě přijde, ale věřím, že tenhle rok si dám dost zápasů. A jednou třeba i odvetu s Robertem Kůrkou.

Chtěl byste ještě něco dodat závěrem?

Děkuji za rozhovor a hlavně chci poděkovat všem, kteří se podíleli na mé přípravě, jak na jihu, tak v Praze. Moc si toho vážím a uvidíme, kam mě nohy zavedou. Možná i do Prahy…