S nápadem zkusit shodit Moranu přišla jedna z hůreckých maminek se svou dcerou, které tuto akci iniciovaly. Zdaleka se přitom nejednalo o pouhý průchod vesnicí. Shození Morany totiž zorganizoval Spolek pro Hůrky a venkov a zařadil ho do svého projektu Naše tradice. V jeho rámci se snaží postupně zavádět lidové obyčeje, ale i nové zvyklosti, které souvisejí s rokem na vsi a byly v minulosti téměř nebo úplně zapomenuty. Smrtná neděle mezi ně rozhodně patří, a tak tvoří vedle říjnového posvícení nebo vánočního zpívání, již sedmou tradici, která se v Hůrkách může považovat za znovuobnovenou.

Slavnosti vynášení smrtky se zúčastnilo několik žen a děvčat v tradičních jihočeských blatských krojích, jejichž výrobě i získávání starších exemplářů se spolek věnuje již od roku 2018 s vlastním projektem Hůrky, ves na Blatech. Důvodem je právě využití při venkovských slavnostech. Jejich barevné kombinace, vzory a způsoby nošení konzultuje od svého počátku s Blatským muzeem v Soběslavi. Průběh shození Morany pak proběhl ve spolupráci s dalším partnerem, Regionálním odborným pracovištěm pro lidovou kulturu Jihočeského muzea v Českých Budějovicích.

Ačkoliv se to nezdá, tak i lidové tradice mají svůj skrytý řád a pravidla, která je vhodné dodržovat. Částečně krojovaný průvod, který vyšel o Smrtné neděli z návsi od kapličky s Moranou na tyči, tak zpíval lidové písničky až k můstku nad potokem. Po shození slaměné smrti do vody, oblečené do papírových šatů a ověnčené dutými vejci, vystřídalo Moranu na začátku průvodu takzvané líto, jímž lidé přinášeli do vsi život a radost z nadcházejícího jara. Rozkvetlé a napučené ratolesti, ozdobené pentlemi. To se pro změnu odráží v jiných textech lidových písniček, zpívaných opět po celé cestě zpět až ke kapli. K usnadnění zpěvu dostali účastníci předem připravené texty i s notami, doplněné o omalovánky se symbolem smrtholky. Ano, i tak se Moraně dříve říkávalo.

Díky účasti na prvním ročníku shazování Morany v Hůrkách získala lidová tradice vedle svého vlastního obnovení také další významný rozměr. Ochotu navázat na venkovský koloběh našich předků, ochotu sejít se a sdílet spolu příjemné chvíle. Zazpívat si stejně jako to kdysi dělávaly generace před námi. Je to hodnota, kterou penězi nelze zaplatit. Tradice jsou zkrátka stále živé, mnohdy záleží jen na tom, jak je dokážeme chápat v kontextu současného moderního světa.