Po cyklostezce jede mladík na kolečkových bruslích (promiňte, že mluvím česky, já vím, říká se inline skater). Prostě jede pán, nohami elegantně a rytmicky pohybuje vlevo, vpravo. Vlevo a vpravo se ho také pokouší předjet cyklista, ale manévr se nedaří, tak začne zvonit. Zvoní úplně zbytečně muž na bruslích má v uších sluchátka. V situacích, kdy je potřeba dávat pozor, například na přechodech pro chodce, se dá poslech hudby do sluchátek považovat za jistou dávku sobeckosti. Zacpu si uši, ponořím se do svého poslechu a ostatní ať se mi vyhnou.

Po třetí hodině je v supermarketu jako vždy pořádná fronta. Sice trošku chvátám, ale co se dá dělat. Paní, která je právě na řadě, telefonuje z mobilu a na výzvy pokladní nereaguje. Všichni čekáme až paní dotelefonuje, ale nestane se tak. Paní si po chvilce uvědomuje, že stojí u pokladny a jednou rukou hází zboží do košíku, jednou rukou vytahuje platební kartu a je jí – zdá se – jedno, jakou celkovou částku platí. Cestou na parkoviště k autu v telefonování pokračuje. Paní ministryně sice tvrdí, že využíváme málo dat. Zato ale telefonujeme jako posedlí. K čemu krátké stručné hovory, když máme paušál?

Já mám s mobilováním na veřejnosti asi smůlu. Na displej mého chytrého telefonu není na denním světle vidět. Kromě toho, i kdybych si palec vykloubila, žádné písmenko netrefím. Musím použít jak levou ruku, tak ukazováček ruky pravé. Chytrý telefon ovšem ovládá zkrácené písmo, to znamená, že už dopředu ví, co chci napsat. Domnívá se, že ví. Začnu psát Hos…tivice, ale mobil se po prvních třech písmenkách ťukne do hlavy.

Aha! Vím, co chceš. A napíše Hospoda. Musím končit. Jdu se opít. Pardon, to mělo být Jdu topit.