To mě zarazilo. Chápu, že monitorovanými respondenty byli většinou vzdělaní lidé ze Sýrie, ale mimoděk jsem si představila, že v podobné situaci asi byli čeští emigranti, kteří před rokem 1989 utíkali za hranice. Pochybuji, že by tehdy mohli odmítnout nabízenou práci a vyčkávat, až se namane něco lepšího. Myslím, že spíš začínali od píky a postupně se propracovávali třeba i ke své původní profesi.

Cesta v autě ubíhala a myšlenky se nabalovaly. Počátkem 90. let jsem taky byla rozhlasovou redaktorkou a účastnicí stáže v rádiu v německém Regensburku. Tehdy nám tam prezentovali svůj systém zabezpečení v nezaměstnanosti. Mockrát jsem si vzpomněla na jeho princip – kdo bere dávky, musí za ně odevzdávat práci pro společnost. Třeba pomáhat v nemocnici nebo při úklidu města. Němcům to připadalo samozřejmé a logické. Tenkrát.

Když v naší republice před několika lety vznikla povinnost veřejné služby a lidé pobírající dávky se měli denně hlásit do práce, bylo to zakrátko označeno za novodobé otrokářství a veřejná služba se zrušila. Argumenty zněly: Jak může někdo nutit nezaměstnanou učitelku, aby plela záhony? Učitelka (sekretářka, archeolog, kulturní antropolog…), přece studovali a získali kvalifikaci, takže jim společnost musí nabídnout odpovídající práci. Nebo rekvalifikaci, která se jim bude líbit.

Jaksi se tady zapomíná, že studijní obory našich středních a vysokých škol se značně míjejí se skutečnými potřebami trhu práce. Když budou střední a vysoké školy dál chrlit nevyužitelné absolventy, co s tím?

České továrny zoufale volají po obsluze výrobních linek. Nemocnice po obyčejných ošetřovatelkách, které nemocné umyjí a vynesou bažanta. Obchody po prodavačkách. Uklízení asi taky nebude zrovna práce, do které by se vystudovaní absolventi hrnuli.

Momentálně naše vláda povolává pracovníky z Ukrajiny. Aby u nás nastoupili na místa, kam se českým lidem nechce. Co kdyby taky po syrském vzoru řekli, že uklízet nechtějí a počkají si na lepší nabídku?

Kdo nám uklidí?

Systém pro Ukrajince je samozřejmě jiný. Mohou přijít pouze na předem sjednané pracovní místo. Nedostanou žádnou lepší nabídku než tu, která vyhovuje potřebám českého průmyslu. Narozdíl od syrských běženců si nemohou vybírat, takže člověka maně napadne, proč my, kteří si říkáme civilizovaní Evropané, máme na různé národy různá měřítka. A jestli náš přístup k Ukrajincům – ve srovnání se Syřany – taky náhodou nenese určité známky novodobého otroctví.