Jak se momentálně po operaci ramene cítíte?
Už je to lepší, protože pár dní po operaci to bolelo dost. Pořád je to čerstvé, takže to možná ještě chvilku bude trvat, ale myslím, že třeba za dalších deset dní už to bude v pohodě. Ortézu bych měl mít ještě zhruba pět týdnů, takže s tím ještě nějakou dobu budu muset žít. S ortézou i spím, tu ruku nesmím vůbec namáhat, takže jen hýbu loktem a zápěstím, aby to za ty týdny nezatuhlo. Jinak nic.

Víte vůbec, v jaký moment jste ke zranění přišel?
Bylo to dlouhodobějšího charakteru a nějaký čas se to táhlo. Ke konci sezony to bylo horší a horší, a když jsem byl na vyšetření, tak se ukázalo, že rameno zkrátka není v dobrém stavu a bylo by dobré udělat ten operační zákrok. Měl jsem prasklou kloubní jamku, takže mi ji museli stabilizovat. Doktoři mi dokonce po operaci řekli, že to bylo v ještě horším stavu, než to původně na vyšetřeních vypadalo. Takže asi bylo dobré rozhodnutí to už vyřešit, protože by to mohlo dopadnout daleko hůř.

Stalo se vám poprvé, že jste ukončil sezonu předčasně?
Vzpomínám si, že když jsem se vrátil ze Salzburgu zpátky sem do Českých Budějovic, tak mi v prvním zápase praskly vazy a vyskočil klíček. Ten rok jsem ještě mohl jet na mistrovství světa dvacítek, vracel jsem se jako dorazový junior, ale tehdy pro mě bohužel sezona skončila už v listopadu.

Klub dopředu oznámil, že ještě odehrajete poslední utkání v Karlových Varech (5. února, výhra 6:1) a poté vás čeká operace a konec sezony. Dá se tedy říct, že by se s tím dalo hrát, ale rozhodl jste se problém vyřešit hned třeba i s ohledem na to, že už Motor prakticky neměl naději postoupit do play off?
Nějak kousnout by se to asi dalo, ale byl by to velký risk. Doktoři mi řekli, že by to mohlo prasknout úplně, což by znamenalo mnohem náročnější zákrok s nejistým výsledkem. Pak už nebylo co řešit, zdraví máme jenom jedno. Domluvili jsme se i na klubu, že to bude lepší udělat hned.

Nyní máte příslib, že byste mohl stihnout přípravu na novou sezonu od samého začátku?
Záleží, jak půjde rekonvalescence. Při prvotních prognózách mi bylo jasně řečeno, že tři měsíce ruku nebudu moct nijak výrazně zatěžovat, i když je jasné, že to budu po sundání ortézy nějak pomalu rozhýbávat. Bez hokeje to budou minimálně ty tři měsíce, pak uvidíme.

Už dvakrát od operace jste byl na domácím utkání v roli diváka. Jak zápasy z výšky prožíváte?
Žádný zázrak to není, uvědomuji si, jak vždycky hokejisté říkají, že není příjemné se na zápasy dívat, když nemůžete pomoct. Ale i zranění k hokeji holt patří. Spíš musím říct, jak je smutné koukat se z novinářské tribuny na prázdnou halu. Odtud seshora je to daleko horší, než z ledu. Tam hrajete, jste naplno v zápase a tolik to nevnímáte.

Chodíte jako kapitán stále do kabiny, nebo spoluhráče jako zraněný nenavštěvujete?
Po zápasech za kluky vždycky zajdu, pak se chystám i na pár tréninků. Po té operaci ale byla pauza, reprezentační přestávka, pak byli kluci ve Vítkovicích a potom dostali den volna, takže nebylo tolik prostoru. Já musím říct, že i když se sezona nedaří, tak při sobě pořád držíme. V partě určitě problém není, přece jenom je znát, že jádro týmu je delší dobu spolu, prožili jsme si společně i postup. Letos jsou holt výsledky takové, jaké jsou, ale kabinu to nijak nerozdělilo. Také proto chci být pořád nablízku.

Sám jste prožil, stejně jako spousta spoluhráčů, první extraligovou sezonu. Jak ji hodnotíte?
Svým způsobem jsem věděl, do čeho jdeme, protože už jsem tu zažil dvě baráže, kde jsme si osahali, že také týmy ze spodku extraligy jsou pořád o pár kroků nad první ligou. Myslím, že už příprava nám ukázala, že nějaký rozdíl tam bude. Věřili jsme, že se na to postupem času zadaptujeme a budeme se zlepšovat, ale díky situaci, která momentálně panuje, kdy jsme byli pořád v karanténách nebo se chvilku vůbec nehrálo, byla celá sezona svým způsobem rozbitá. Pořád jsme začínali prakticky od nuly a až na pár povedených zápasů jsme nedokázali udělat lepší sérii.

Na začátku sezony jste si prošel pár zápasy, kdy jste nesbíral tolik bodů jako loni, nebo tolik jako poté až do zmiňované operace. Podobně pozvolný start měl i dnes nejlepší střelec Zdeněk Doležal. Cítil jste také z osobního hlediska, že si potřebujete zvyknout na vyšší úroveň?
Bylo to vlastně do té pauzy, než se celá soutěž zastavila. Abych řekl pravdu, já jsem se necítil vůbec dobře po prodělání Covidu-19. Dejme tomu měsíc a půl jsem cítil velkou únavu, bylo pro mě fakt náročné dostávat se vůbec z tréninků. Pauza mi paradoxně možná pomohla, protože jsem se z toho konečně dostal. Jak se začalo hrát po té skoro měsíční přestávce, už to bylo lepší.

Nakonec jste si připsal na turnaji Euro Hockey Tour v Rusku i první starty a první gól za národní tým. Jste se sezonou z osobního hlediska spokojen?
Těžko se sezona hodnotí z osobního hlediska, když prohráváte spoustu zápasů, je fakt náročné to kousat. Zažil jsem to vlastně poprvé, zatím jsem byl vždycky v mužstvech, která hrála nahoře. Je to zkušenost a vidíme, že není jednoduché se s tím vyrovnat. Když se týmu nedaří, pak přijdou zápasy, kdy se nedaří ani vám osobně. Ale beru to tak, že šlo o první sezonu v extralize. Co se ale týče té reprezentace, být v nároďáku je samozřejmě krásný pocit. Byli tam parádní spoluhráči i soupeři, spousta hráčů hlavně z KHL, viděl jsem, jak dělají věci oni a co musím ještě zlepšit. Jsem rád, že jsem se tam podíval.

Byl jste od té doby v kontaktu s trenérem Filipem Pešánem? A kdyby vám třeba řekl, že máte šanci poprat se o nominaci na mistrovství světa, zvažoval byste ještě tu operaci?
Nebyl, já s panem Pešánem nemluvil vlastně ani před první akcí, mluvil jsem s panem Špačkem, který má u reprezentace na starosti nás obránce. Jak už jsem řekl, nebýt té operace, mohlo to dopadnout hůř, takže nebylo co řešit.