Nemyslím ani tak, že moderní televizní (zejména animované) pohádky jsou často paskvil, který s kulturou nemá jakoukoli souvislost. Agresivita, dryáčnická grafika, šmírácké animace, absence příběhu, uvřeštěný zvuk. Obrazovka bziká v jakýchsi efektech, možná se takhle cítí lidi po LSD – to nemohu posoudit. Ale osobně vidím trochu spojitost s dětskou nervozitou, poruchami chování, nesoustředěností a tak. Vždycky jsem se to snažil dětem okamžitě vypnout. (No, to trochu kecám, neb když byly malé a vstávaly v sobotu ve čtvrt na sedm a pustili si v obýváku pohádkové pásmo – zas tak vzorný otec jsem nebyl, protože jsem si chtěl ještě hodinku pospat.) Ale je to vážně často běs.

Především ale, i když je televizní/filmová pohádka pěkná, přece jen poslouchání pohádky je něco jiného. Vyžaduje to sice trochu víc práce a soustředění, ale přináší více představivosti, rozvoje intelektu dítěte, vyjadřování a podobně. Přináší to i více sociální vazby – táta čte, dítě poslouchá, maminka nese koláč a čaj.

A pohádky jsou důležité, neboť na světě je dobro a je tam také zlo.

Můj oblíbený komentátor G. K. Chesterton o pohádkách mimo jiné napsal. „V pohádkách vždy nepochopitelné štěstí závisí na nepochopitelné podmínce. Otevřeme skřínku, a všechno zlé z ní vyletí. Zapomeneme slůvko, a města se rozpadnou v prach. Zapálíme lampu, a láska umře. … Štěstí je nádherné, ale velmi křehké. A tento pohádkový pocit vůči celému světu už ve mně zůstal. Život září jako diamant, ale je křehký jako křišťálové sklo. …

Tak jako v pohádkách visí štěstí na jediné niti, i v životě každá pozitivní radost závisí na jedné negaci. Proto by se morálka měla učit na melodii pohádek. Překročí-li člověk morální zákaz, ohrozí dobro, které zákaz hlídal. Muž, jenž poruší své slovo, by měl vědět, jak děsivou neopatrností je takový přestupek v pohádkové říši dobra a zla. …

Od doby, co jsem odhodil pohádky na podlahu dětského pokoje, jsem už tak rozumné knihy nenašel. V dnešních novelách je hrdina cvok dříve, než kniha vůbec začne, a trpí v surovém a krutém vesmíru, v pohádce se naopak naprosto samozřejmě předpokládá, nejen že sluneční drak má celkem logicky babičku, ale i že mladý muž na cestách si podrží všechny podstatné pravdy, že bude statečný a rozumný, bude ctít své rodiče, plnit své sliby, některé lidi zachrání a některým se postaví. A když už je naprosto jasné, kde je pevný střed zdravého rozumu, roztočí autor divoké kolo fantazie, kde se svět dočista zbláznil, koně mají šest nohou a obři dvě hlavy.“

Tak svolejte domácí drobotinu a vzhůru ke knížce s pohádkami, které děti mj. neučí poznávat hrůzu a příšery, ale naopak pocit, že lze strach překonat a příšeru porazit.

Hezkou pohádkovou neděli.

Václav Klaus ml.