Když jde o psy, jsou lidé poměrně citliví, ale tady jde přece „jen o kočky…“ Ty naše regionální mají poměrně štěstí, že v Mutěnicích vznikl depozit pro kočky, který provozuje Dita Uhriková. Civilním povoláním je učitelkou výtvarné výchovy a designu, ale jinak je to kočičí máma. Když jí zavoláte, uslyšíte na druhém konci prostě jen: „Dita!“

Pokud ve Strakonicích kdokoli najde toulavou kočku nebo vyhozené kotě a neví kam s ním, každý druhý ho pošle k Ditě do Mutěnic. Ditu znají po celém okrese a v každém zverimexu. V některých pořádají i sbírky na krmení pro její nalezence. „Někdo se o ně postarat musí, když jsou lidé nezodpovědní a nechají kočky množit se a pak je vyhodí. Začalo to tím, že před osmi lety strakonické krmičky, to jsou babči, které toulavé kočky krmí, mi začaly volat, že už to nezvládají, že situace je hrozná a že pořád přibývají nová koťata,“ vysvětluje Dita. A proč volaly zrovna jí? „Protože věděly, že jsem taky takový blázen, který má rád zvířata a žádné nevyhodí na ulici. Tak jsme ty krotké začaly umisťovat, ale nešlo to takhle dělat,“ vzpomíná provozovatelka depozitu.

Došla tedy na městský úřad, kde jí doporučili absolvování odchytového kurzu, který probíhá v Brně a bez něhož nelze oficiálně depozit provozovat. Musela investovat téměř deset tisíc korun a čtyři dny svého času, aby dostala certifikát a mohla si založit kočičí depozit. Také je třeba povolení veterinární správy na provozování této činnosti, která zahrnuje i likvidaci holubů a potkanů. „To bych ale nikdy nedělala, na to nemám žaludek,“ říká Dita.

Po splnění podmínek, které si žádá zákon, splnilo i město svůj slib a vytvořilo program, díky kterému se lze o toulavé kočky částečně postarat. Platí veterinární ošetření a kastraci toulavých koček. „Musím říct, že úředníci z odboru životního prostředí mi tehdy vyšli vstříc, protože v jiných městech vás klidně vyhodí i přesto, že mají ze zákona povinnost se o toulavé kočky postarat a prostě to nedělají,“ popisuje provozovatelka depozitu a dodává: „Ale stejně je to takové nedotažené, protože nemáme záchytné kotce, a když už není ani u mě místo, nemá městská policie kam kočku dát a pouští ji zase do ulic. Tyto nárazové tuláky by pak bylo možné nabízet a zamezit jejich dalšímu množení.“

Co se týče krmení koček, musí si jej provozovatelka depozitu platit ze svého. Shání tedy sponzory a dárce ze soukromých zdrojů. Nemá zatím žádný účet, i když je na veterinární správě zaregistrovaná jako útulek. Dita věří, že jednou město postaví útulek a nebude tak veškerá zodpovědnost jen na ní. „Nemůžu suplovat města i obce po celém kraji. Ani Strakonice nemohu zabezpečit sama. Volají mi lidé z různých koutů kraje, protože se o mně dozvědí od známých nebo ze sociálních sítí, kam dávám fotky koček a koťat k adopci. Kočky bohužel nejvíc množí sociálně slabí lidé, kteří nemají na kastrace a paradoxně tahají domů nejvíc zvířat. Takže města by si to měla hlídat,“ popisuje stav věci Dita.

Řešením je nastavit pro chov koček podmínky. Města a obce mohou schválit do vyhlášky, že chovatelé musí kočky kastrovat, vyjma koček určených k chovu a prodeji. Ty si ale lidé dobře hlídají a starají se o ně. Tato opatření již v některých obcích fungují. V rámci programu mohou obce i přidat na kastraci sociálně slabým. „Dělá se to tak, že peníze do rukou vůbec nedostanou, to se platí rovnou smluvnímu veterináři. Tak to funguje i u mě. Mě také město nedává peníze do ruky,“ vysvětluje Dita. Řešení existuje, je to jen na vůli a osvícenosti místní samosprávy.

Také mezi lidmi koluje přesvědčení, že toulavé kočky není třeba krmit, že si samy najdou potravu. „S tím se také setkávám dost často. To až mi zase někdo řekne, tak ho snad nakopnu do zadku,“ rozčiluje se provozovatelka depozitu. Kočky se v našich podmínkách samy neuživí, maximálně v letních měsících. Nejde o zvířata, která by se u nás volně vyskytovala v přírodě. Kočky k nám byly dovezeny. Kolem roku 3000 před naším letopočtem byly neodmyslitelnou součástí starověkého Egypta, kde byly považovány za posvátné. Kromě toho, že byla tato zvířata uctívána a krmena, také lépe přežívala v příznivějších podmínkách, kde není zima a je stále dost volné potravy.

V kultivované společnosti, za kterou se ta naše často vydává, by mělo tedy být samozřejmostí umět se postarat o zvířata, která se k nám dostala nedobrovolně, nebo alespoň zamezit jejich bezmeznému množení a tím zamezit i jejich hladovění a skonu v ulicích měst a obcí. Kočky, ač nežijí ve smečkách a jsou samostatné a velmi svobodomyslné, jsou také vybavené velkým sociálním cítěním. Kočka, pokud je nemocná nebo zraněná, je obklopena dalšími kočkami z jejich společenství, pokud jim to člověk umožní. Mají na člověka také prokazatelné terapeutické účinky a na rozdíl od něj ho nikdy nenechají, když je nejvíc potřebuje.