Hlavním aspektem Helwingových prostorových intervencí je fyzická přítomnost diváka, který je konfrontován s formami vnímání, v nichž se sám stává hlavní osobou uvnitř samotného díla. V dané struktuře z reálných a ideálních faktů má pak divák možnost (za úkol) znovu zjistit místo, v němž se nachází. Má tak možnost přistoupit k určité kritické revizi vlastních způsobů chování v rámci své intuice, vnímání a uvažování.

Jednoznačný je u autora vždy zájem o prostor a architekturu, která pro něho není pouhým statickým útvarem, kdy své práce chápe jako systém znaků, jenž lze měnit a interpretovat.

Projekty Christiana Helwinga, kterým jejich vztah k místu dává specifickou formu, oscilují na hraně umění a architektury. Z tohoto pohledu se pro něho formální, architektonické, historické a sociální parametry, určující výstavní prostor nebo umístění samotného projektu, stávají pracovním materiálem.

Christian Helwing v rozmezí let 1998 – 2005 studoval umění na vysokých školách v Hannoveru a Brémách a jeden rok absolvoval v rámci stipendia DAAD na universitě v japonské Hirošimě.

Autor ve svých realizacích pracuje s rozličnými materiály, jak stavebního charakteru, tak i materiály běžně používané v každodenním životě, které rozličným způsobem, než je běžné, využívá pro své realizace. Jedním z charakteristických rysů je povětšinou využití černé barvy v kontrastu k danému bílému prostředí, jako například u projektů Blind volume 2007 Kunstverein Bremerhaven, EAT – Kunstverein Ruhr Essen v roce 2009, Sterne Sehen 2010 Art Space Riga, či Sleeping 2011 v Düsseldorfu.  Výjimkou byl v roce 2013 Roter Teppich v Stadtgalerie Kiel, kde pracoval s červenou barvou a materiálem mu byl koberec stejně jako v budějovické intervenci.

Autor více než před rokem navštívil České Budějovice, aby se osobně seznámil s prostory galerie, ale i místem, kde se Dům umění nachází. Zkušenost získaná během této návštěvy se stala základním kamenem k přípravě projektu, kdy si Helwing plně uvědomil vztah domu k přímému okolí, které dle jeho slov „určuje hlavní náměstí, patřící mezi nejzachovalejší soubory renesanční a barokní architektury“. Dále uvádí: „Velice mne na umístění domu samotného zajímá skutečnost, že z perspektivy výstavního prostoru, především při pohledu z oken se setkávají dvě silně idealizované koncepce různých epoch. Jednou je náměstí spočívající v přísně geometrickém rozvržení a rozdělení prostoru a druhým je výstavní prostor, který se orientuje podle ideálu takřka posvátné „Bílé krychle“ v kontextu.“

Helwing se dotýká na jedné straně až Platónových otázek, pro něhož byly geometrické zákony výrazem harmonického světa, v němž řád určovaly symetrie a proporce. Na straně druhé lze vystopovat autorův obdiv k velikánům 20. století, jejichž estetiku rovněž určují zákony geometrie. Ať už to byli ruští suprematisté, v Nizozemsku skupina De Stijl, německý Bauhaus, ale i američtí minimalisté.

Díla Christiana Helwinga jsou v posledních létech založena především na užívání základních architektonických prvků (podlaha, strop, stěny, průchody – okna, dveře). V koncepci, kterou Helwing zvolil pro Budějovice, jej zajímá otázka individuální svobody. Projekt by se měl stát jakýmsi určením místa, které je vyjádřeno v názvu výstavy „Center No center“.

Autorova intervence vychází z dispoziční situace samotného galerijního prostoru. Jako základní materiál zvolil koberec, s kterým však pracuje jiným způsobem, než jsme zvyklí. Samotný prostor galerie pojímá jako „skulpturu“, do které divák vstupuje. Přirozená /obvyklá/ cesta galerií je přerušena a do prostoru je zakreslován vzorec kruhových segmentů. Zvoleným materiálem Helwing do jisté míry připomíná aspekty domova, aby je záhy popřel díky nepřístupnosti jednotlivých místností. Z již zmiňovaného historického hlediska lze připomenout Benátky, kde byly koberce určeny k vyvěšování z oken. Koberec byl chápán jako určitý druh zastírání architektury.