František Mareš slaví v letošním osmičkovém roce hned dvě výročí. Jednak čtyřicet let na scéně a jednak pětitisící diskotéku. A tak jsme za ním zašli domů a dvě hodiny jsme si povídali o jeho životě.
První, co vás praští do očí, když vás zavede do hostinského pokoje, je mimořádná sbírka exotických věcí. František přede mne staví skleněnou nádobu se zmenšenou lidskou hlavou… Co to je? „To je hlava domorodce z Amazonie, nepřítele jiného kmene. Dodnes nikdo nepřišel na kloub technologii, jak tyto hlavy nepřátel zmenšovali. A asi není radno, aby se to někdo dozvěděl. Jakýsi cestovatel, který v Amazonii žil, na postup přišel a chtěl ho zveřejnit. Zmizel a jeho hlava se za čas objevila před jeho domem zmenšena.“ popisuje František Mareš dar ze země lovců lebek.

Zmenšená hlava – to je opravdu zvláštní trofej.
Tenkrát za totality jsme byli v republice pouze dva, kdo takovou trofej měl. Já a karikaturista Jiří Winter Neprakta. Ten patřil mezi sběratele lidských lebek. Měl jich v ateliéru spoustu. Sháněl je po různých burzách, a dokonce i na hřbitovech, které se rušily. Byl docela morbidní.

Jak tohle víte?
Chtěl jsem si od něj koupit obrázek a jeho ateliér jsem navštívil. Viděl jsem to. Pamatuji si, že se Neprakta, když zjistil, že jsem ze Strakonic, zamyslel a povídal, že Strakonice rovná se motorky a Pavel Pavel a jeho sochy moai. Dudáci ho nenapadli.

Vaším velkým kamarádem byl Kája Saudek. Jak jste se dali dohromady?
Kamarád mého táty byl jeskyňář. A protože Kája Saudek byl zakázaný a nesměl nic vydávat, uchýlil se právě k jeskyňářům a oni mu vydávali jeho komiksy, bylo to poloilegální. Ten tátův kamarád mi jednou komiksy přivezl a já byl okouzlen. Následně mi dodal i Saudkovu adresu, tím to začalo. Jeho dopisy byly nádherné, vymalované obálky, obrázky… A i když na obálku napsal jen František Mareš Strakonice, pokaždé mi jeho psaní došlo. Měli jsme hodně společného. Například oba milujeme psy. Kájovo přátelství s jeho psem, to bylo něco unikátního. Pokud by po revoluci, kdy už směl zase vystavovat, do nějaké síně nepustili jeho psa, raději výstavu zrušil.

Kája Saudek vám namaloval váš komiksový portrét, že?
Ano, když jsem se ženil, chtěl mi udělat radost a namaloval mi můj portrét, přestože obyčejné lidi nemaloval. Ten portrét mi poslal jako svatební dar po Pavlu Pavlovi, který měl zrovna v Praze besedu. Ihned jsem začal dostávat nabídky na prodej tohoto portrétu, na Saudka byli nalepení sběratelé, kteří monitorovali jeho práci. Jeden pán, byl to hygienik hlavního města Prahy, denně k Saudkovi chodil do ateliéru, aby měl přehled. U příležitosti 5000. diskotéky dostane každý účastník placku, jak se dříve nosívaly na kabátech, a na ní bude právě tento portrét. Vydáme jich šest set.

Muzika vás brala od dětství? Mělo to svůj vývoj?
Ten vývoj byl u mě docela šokující. Do deseti let jsem poslouchal jen českou muziku, a to country. Od malinka jsem vyrůstal na písničkách Plavců, Zelenáčů. Vzpomínám si na silvestry, kdy jsem býval doma s babičkou. Měl jsem puštěná dvě rádia a nahrával si různé scénky a písničky na magnetofonové pásky. Vždycky, když začala cizí písnička, přepínal jsem to. Jeden pořad se jmenoval Start a pouštěli v něm šest českých písniček a uprostřed jednu zahraniční. A jednou se stal zázrak. Bylo roční výročí rozpadu anglické skupiny Beatles a pustili jejich Help. Byl jsem jako omráčený. Ta písnička mě tak nabila energií… a změnila mi život. Od té doby jsem sbíral všechny článečky z novin, i třeba jen o několika větách, moc se o nich nepsalo.

Vy jste vlastně kvůli Beatles úspěšně došel k maturitě.
Když jsem se vrátil z vojny, začal jsem si večerně dodělávat průmyslovou školu. Táta mi moc nevěřil, že dostuduju. Tenkrát mi řekl, že když odmaturuju, sežene mi jakoukoliv desku, o kterou si řeknu. Řekl jsem si o novou LP, která tehdy vyšla jako vzpomínka na Beatles. Já opravdu odmaturoval, táta papírek s názvem souboru předal známému, který jel do západního Německa. Deska normálně stávala dvacet marek, jedna marka byla za třicet korun. Ten známý tehdy koukal, když mu přinesli koženou krabici se všemi deskami, které kdy Beatles vyšly, a chtěli po něm 240 marek. Byla to limitovaná edice The Colection. LP deska měla shodný název s kompletní kolekcí všech jejich vydaných LP desek. Dodnes ji mám, je to pro mě svátost.

Prý máte s Beatles, tedy jejich umělými dvojníky, dobrodružný zážitek?
Byl jsem v Londýně a navštívili jsme muzeum voskových figurín madame Tussaud. Málokdo ví, že existují jakési odnože tohoto muzea, například jedno je zaměřené pouze na rockovou muziku. A v něm byli samozřejmě i Beatles. Bohužel se tam nesmí fotit. Byl jsem rozhodnutý, že bez fotky prostě neodjedu. Přeskočil jsem zábranu, hned u mě byli z ochranky a přendávali mě zpátky. Tři marné pokusy. Zase pomohlo štěstí. Přijel zájezd ze Sovětského svazu, banda dětí vběhla do místnosti, jeden pionýr to nezvládl, zakopl a padal na figurínu Michaela Jacksona. Ta se začala kymácet, ochranka se ji jala chytat a zároveň usměrňovat ty pionýry a v ten okamžik přišla moje chvíle. Znovu jsem přeskočil zábranu a manželka mě rychle vyfotila. Mimochodem, zpěvák Petr Novák svoji první kapelu, když mu bylo 17 let, pojmenoval Beatles.

Na hudbu se dají asi dobře balit holky. Jaké hity tehdy zabíraly?
Holky jsou romantické v každé době. Na techno ji dnes asi těžko sbalíte. Muzika, pokud ji umíte dobře namíchat a odhadnout dle dívky, umí bořit určité bariéry. Top dnešní doby je písnička Hořely, padaly hvězdy od Michala Šindeláře, mého kamaráda, který také přijede na tu 5000. diskotéku. Tahle písnička se líbí napříč generacemi. Lidé si myslí, že je romantická. Ano je, ona má krásnou hudební linii, ale není o lásce, je o rozchodu dvou lidí – končí vztah, hvězdy hoří a padají.

Michal Šindelář, syn Dědka z Katapultu?
Ano, ten. Já s Katapultem léta spolupracoval. Olda Říha totiž razil teorii, že je lepší mít jako předskokana dobrého diskžokeje než špatnou kapelu. I když, jak dodával, nemá flašinetáře – jako nás diskžokeje – rád. Dělával jsem před jejich koncertem takovou rockotéku, a když se lidi rozjeli, nastoupil Katapult. V té době jsem se seznámil s Michalem Šindelářem. Bylo mu 14 let a právě začínal bubnovat. On je ale multiinstrumentalista, umí na mnoho nástrojů. Olda Říha nesnesl, aby členové jeho týmu měli jiné projekty. Takže když Michal složil písničku Hořely, padaly hvězdy, nabídl ji Říhovi, ten ji nechtěl, a tak ji Michal vydal sám.

Tenkrát nemohl tušit, že z ní bude hit…
Pamatuji si, že jsme měli akci v Čepřovicích a Michal mi tam nosič s touto písničkou předal, abych si ji poslechl a dal mu vědět. Pustil jsem si to při cestě domů. Musel jsem zastavit, jak mě ta písnička dostala. Hned jsem Michalovi volal. Řekl jsem mu, že nikdo jednou možná nebude vědět, kdo je Michal Šindelář, ale tuhle písničku bude znát každý. Ta písnička ho ale přišla draho. Říha ho z Katapultu vyhodil. Bavíme se o roce 1999.

Příběhy písniček? Určitě jich máte víc.
Mám. Kdysi jsem si hrál s myšlenkou, že vydám knížku o příbězích písniček, ale došel jsem k závěru, že dneska stejně nikdo nečte. Určitě každý zná starou písničku Bláznova ukolébavka. Kdekdo si myslí, že ji zpívá Petr Novák nebo Nedvědi. Přitom ji v 60. letech nahrála kapela Orchestrion, byli to bigbíťáci. Současný starosta jedné malé vísky na Volyňsku, pan Moravec, kdysi v této kapele bubnoval. Teď bubnuje v Blue star 69.

Můžeme ještě pokračovat – Holubí dům, další kultovní věc, byl zprvu určen pro Karla Gotta.
Měl jsem možnost bavit se s oběma autory této písně. Hudbu složil Jaroslav Uhlíř a text napsal Zdeněk Svěrák. To se málo ví. On se v té době totiž Svěrák podepisoval příjmením Synek, tak se jmenoval jeho děda. Nejdřív vznikla hudba. Uhlíř ji odnesl Svěrákovi, aby ji otextoval. Svěrák přiznal, že na něj tehdy dýchla nostalgie, napadl ho příběh člověka, který bilancuje svůj život, vzpomíná na své dětství, na to, co bylo hezké. Tuhle písničku skládal Svěrák prý vyloženě pro Gotta. Gott se jim ale vysmál. Bylo mu 40 let a řekl jim, že se vůbec necítí být starý, aby bilancoval svůj život. Uhlířovi to bylo strašně líto, věděl, že tahle písnička má silný potenciál. Dal to Jiřímu Schelingerovi, kterému bylo 23 let. On to nazpíval. Svěrák byl ale rozčílený. Křičel prý na Uhlíře, že nechal zkazit jejich životní písničku. Jenže, když to uslyšel, padl do křesla, protože Schelinger naprosto vystihl smysl textu.

Vy jste byl za svých 5000 diskoték svědkem asi mnoha zrozených lásek a dramatických rozchodů. Nejste takhle náhodou vrbou, která při diskotékách vyslechne příběhy zamilovaných a zklamaných?
Ono to k tomu patří. Tedy dříve to tak bylo, dnes jsou diskotéky někde jinde. Opravdu za mnou lidé chodili a vyprávěli mi své příběhy. Viděl jsem, jak vztahy vznikají, jak pokračují, nebo jak se rozpadají. Přede mnou se to vlastně odehrávalo jako divadlo. Spoustu lidí si podle těch příběhů pamatuji, ani neznám jejich jméno, ale vím, že měli rádi tu či onu písničku. Pět tisíc večerů, to je dost dlouhá štreka.

Dokonce jste byl svědkem i pokusu o vraždu.
To se stalo v Radomyšli. Kluk vzal kudlu a vrazil jí do břicha svému kamarádovi. Musel jsem i jako svědek k soudu. Obžalovaný si myslel, že ho podržím. Ale tohle bylo hodně přes čáru. Šel do basy a tvrdil, že kvůli mně. Pak ho jeden prezident amnestoval. Když ho pustili, navštívil mě a já mu pak dokonce hrál na svatbě. Ještě mám vlastně v zásobě jedno drama. Ve Střelských Hošticích jsem hrál na Silvestra. Jeden návštěvník chtěl oslavu zpestřit a v půl jedné hodil do sálu útočný slzný plyn se silnou koncentrací. Během deseti minut se musel kulturák evakuovat, nebylo vidět na krok ještě tři dny poté. Někteří museli vyskočit z okna, někteří omdleli. Přijeli vojáci a já skládal aparaturu v plynové masce. Dostalo se to až k soudu jako veřejné ohrožení.

Dnes může dělat diskžokeje každý. Když vy jste začínal, musel jste projít docela ostrým martyriem. Popíšete to?
Každý diskžokej musel být registrován pod kulturním střediskem a musel pravidelně dělat přehrávky před komisí. Slovo diskžokej se nesmělo používat, byli jsme takzvaní uvaděči diskotékových pořadů. Nejprve jste musela získat statut amatéra. To znamenalo, že jste hrála na svazáckých akcích zadarmo. Když už jste měla papír amatérského uvaděče, mohla jste požádat o statut profesionální. Ten udělovala jen krajská kulturní střediska. Bylo to docela náročné. Čtyři roky jsme museli jezdit na různá školení, kde se probírala i politika. Jinak to ale nebylo zase až tak od věci, protože nás lidé z Národního divadla učili dobré artikulaci, psycholog nás zase učil manipulaci s davem. Psaly se pravidelné testy, v nichž byla třeba otázka, která sovětská zpěvačka navštívila v poslední době České Budějovice. Tohle martyrium vyvrcholilo profesionálními zkouškami.

Jak probíhaly?
Já je dělal v roce 1988 v Českých Budějovicích, na zapůjčenou aparaturu od skupiny Oceán. Na zkoušky mohla veřejnost, bylo tam tisíc lidí. Do finále nás z původních třiceti dokráčelo dvanáct. A vybírali jen pět, kteří dostali statut profesionála. Zkouška trvala dvacet minut. Komise hodnotila mluvu, skladbu písniček, celkový projev. Najednou tam vběhl člověk, vytrhl šňůru z aparatury řka, že je porucha a musím si vystačit s jedním gramofonem. Takže v jedné ruce mikrofon a pořád mluvit, a druhou vyndat desku, vložit desku, pustit desku… Kolega, byť byl vynikající, to před tou tisícovkou lidí nedal, a když mu nasimulovali poruchu aparátu, regulérně na jevišti omdlel. Já napochodoval, oznámil jsem jim, že jestli nemají rádi rockovou muziku, ať jdou na dvacet minut ven, a spustil jsem pořádný český bigbeat. Katapult, Turbo… A prošel jsem.

Ale první diskotéka byla o deset let dříve, v roce 1978.
Nebyla to moje první autorská diskotéka, ale moje první veřejné vystoupení před nabitým sálem. To mě jeden deštivý večer navštívil Miloš Zemen, pozdější legenda mezi diskžokeji na Strakonicku, že slyšel, že mám docela slušnou sbírku desek, a jestli bych s nimi nemohl přijít na jeho diskotéku do sokolovny. A tak jsem vzal desky a šel. V sokolovně bylo narváno. Miloš mi tehdy nabídl, jestli si to nechci zkusit za pultem. Vrazil mi mikrofon, a to byla moje premiéra.