Ředitel Hynek Navrátil starší pochází z tradiční cirkusové rodiny, sám říká – komediantské. A považuje to pro svoji práci za přednost. O cirkusu a radostech i starostech kolem něj prozrazuje víc. A odpověděl i na otázku, co dělat nebo naopak nedělat, když se člověk potká s medvědem ve volné přírodě. Třeba o dovolené na Slovensku…

Mrzí vás, že už v představení nemáte lvy a tygry?
Mě určitě. Je to rozhodnutí politiků a úředníků, kteří se zřejmě omylem dostali do funkcí. Je mi z toho smutno. Snažíme se i tak program nabízet na špičkové úrovni a lidi za námi stále chodí.

Republikou brázdí i cirkusy bez zvířat a mnohdy i bez valného zájmu návštěvníků. Jak se vám podařilo ostatní zvířata udržet?
Já jsem vyučený chovatelem cizokrajných zvířat, mám pro to nejvyšší kvalifikaci. Od začátku jsem byl drezérem. I jako ošetřovatel jsem měl nejvyšší kvalifikační třídu. A máme to v rodině. Brácha se lvy stále pracuje. I naši rodiče a prarodiče a měli menší podnik, cirkus, tak jsme se k tomu po revoluci zase vrátili. Jsem čtvrté pokolení komediantů, cirkusáků a moji kluci už páté. Ta práce je můj koníček a ředitelování cirkusu, to mám za trest.

Kde jste drezérskou kvalifikaci získal?
Učil jsem se v Čelákovicích, tam byl obor, kam se přihlašovali budoucí pracovníci pro zoologické zahrady a drezéři. V mém ročníku nás bylo asi osm, ale jen jeden nebo dva kromě mne se pokoušeli to pár let dělat. Ne, že bych je chtěl urazit, ale nebyli z branže, nebyli to komedianti a asi si neuvědomili, co to je za dřinu a odříkání. Nevydrželi.

Vy celý život. Jaké to chce předpoklady?
Vědět, o čem tahle profese je. Že soboty, neděle, svátky pro vás prostě neexistují. Pokud přijdou lidé, kteří jsou zvyklí, že v pátek ve tři jim padne nebo mají v práci službu o víkendu jednou za měsíc, a tak i když mají zvířata rádi, jakmile projdou bránou a jdou domů, už je nezajímá, co se tady děje. Kdežto my s těmi zvířaty žijeme, pořád.

Kde jste přes zimu?
Státní cirkusy měly stanoviště v Počernicích, z toho udělali sklad Národního muzea. K tomu bych se asi nechtěl vracet, co s námi po revoluci vyvedli. Takže si každý cirkus musel obstarat svoje zimoviště. My máme takový statek v Lysé nad Labem.

Jak jste získával praxi?
Vždycky platilo, že kdo začínal, měl mít pět šest let praxi u zkušeného drezéra. To bylo i za státních cirkusů, i před nimi. Člověk dělal u drezéra ošetřovatele a postupem času se vypracovával. Po revoluci si možná někteří představovali – pořídím si dva tři mladé tygry a budu se topit v penězích. Ono to s mláďaty třeba šlo, ale zvířata začnou dospívat a když vycítí, že mají šanci být dominantní, začnou být problémy. Je potřeba se hlasem i postojem projevit, aby zvíře vycítilo dominanci a jinak volit přátelskou notu, odměnu, maso, pochvalu, a když něco nejde, žádná odměna. Je třeba se zvířaty komunikovat. My jsme se s bratrem naštěstí dostali do rukou drezéra Emila Sameše, to byl pan profesor přes šelmy, evropská špička. Ten si sedl do lví nebo tygří klece ke zvířatům, měl dva vrbové proutky, seděl tam, občas s proutky zaťukal. My si s bráchou říkali – dědek bláznivej… To víte, byli jsme mladí a nejchytřejší. Ale pan Sameš tam šest nebo osm hodin seděl, pozorovat zvířata a pak řekl – tohle zvíře bude dělat tohle, tenhle tohle. Já jsem si v duchu říkal – no to určitě. Za měsíc jsme měli s bráchou spadlou bradu, sklopili jsme uši a byli jsme rádi, že máme to štěstí a bereme od něj rozumy. Pan Sameš měl dvě dcery, ty to dělat nechtěly, takže nás měl s bráchou jako svoje. To tu ještě v naší branži byly opravdové modly – pan Cerha přes slony, pan Málek přes lvy, pan Šupka přes koně… Čechoslováci a Němci byli nejlepší drezéři v Evropě. Zkušenosti u těchto ikon nám hodně pomohly. Když někdo půjde dělat na soustruhu a nikdo mu neukáže, jak stroj nastavit, tak hodně materiálu zkazí, než přijde na to co a jak. To u zvířat nejde. Tam se ztráta důvěry strašně dlouho napravuje.

Se kterými zvířaty vystupujete teď?
S pejsky, velbloudy, zebrami, medvědy…

Co byste poradil Slovákům, kteří teď mají s volně žijícími medvědy problém? Asi to nebude zaujmutí dominantního postoje…
To určitě ne. Hlavně klid. Ono se to lehce říká – neutíkejte před medvědem. Tomu opravdu neutečete. Já osobně bych se nevypravoval na túry tak daleko a vysoko do hor, ale ono je to těžké, protože medvědi chodí už i do měst. Říkám to už deset let, že budou muset řešit jejich přemnožení. Já vím, že se to špatně poslouchá, a nevím, jak to vymyslet, snad regulovat počty nějakou chemickou kastrací… Prostě je jich moc, naučili se chodit k odpadkovým košům. Slováci mají zvláštní zákon. Když zvíře odchytí, mají záchytnou stanici v zoo v Bojnicích, ale tím, že jde o zvíře z volné přírody, tak se nesmí ukazovat na veřejnosti, nesmí být použité pro komerční účely. Musí být schované v zázemí a lidé se na něj nesmí koukat, což mi přijde hloupé. Ale zkrátka to tak mají postavené.

Co tedy dělat, když se zjeví medvěd na ulici ve městě?
Nepřibližovat se, spíš dělat mrtvého brouka a nepokoušet se zvíře zahánět, protože když natrefíte na samici od mláďat, to je jak když hodíte odjištěný granát pod nohy. Chytne ji amok. Začal bych nenápadně couvat a koukat, kam se zašít, do auta, pod auto, hlavně před medvědem neutíkat. Všude ve světě, když je něčeho moc, musí se to regulovat, Slovensko není nafukovací. Někteří medvědi možná utečou k nám, ale tady žádnou díru do světa neudělají. Tady nezůstávají ani migranti.

Vraťme se do cirkusu. Jaký máte tým? Rodinný? Nebo mezinárodní?
Smíšený. Základem je klaun z Polska, podle mne výborný, jezdí s námi dva roky. Se slony a koňmi pracuje Ital, pak je tu francouzský akrobat, dvě akrobatky z Ukrajiny a jedna z Ruska, mezi akrobaty je jediný Čech můj syn. Program vrcholí číslem chilských akrobatů. Já pracuji od začátku své kariéry se zvířaty, ale u cirkusu to často chodí tak, že artista, když už mu kondice nedovolí pokračovat, přeškolí se na zvířata, pak na ošetřovatele. Můj táta ještě v osmdesáti jezdil s náklaďákem. Naši lidé jezdí až do konce života s námi, my je do domovů důchodců nedáváme.

Ruské a ukrajinské akrobatky spolu nemají v této době problém?
Proč by se měli lidi nenávidět kvůli tomu, že dva blbci chtějí válčit. Lidi za to přece nemůžou.

Jak vypadá vaše sezona, kdy končí a začíná?
Vyjíždíme na šnůru okolo 20. února a končíme koncem listopadu. My jen podle počasí řešíme, jestli zapnout ve stanu topení nebo klimatizaci. Aby bylo lidem příjemně a dobře se bavili.

V Táboře dnes končíte, kam míříte dál?
Pokračujeme do Českých Budějovic, kde rozložíme stan na sídlišti Máj a poprvé budeme hrát 14. června. Pak jedeme do Prachatic, Strakonic, Písku a poté už se přesuneme do Plzeňského kraje.