Populární výpravy po řece

Jan Kouba v úvodu zmínil, že se zaměří především na padesátá léta minulého století. To byla doba, kdy se vltavské údolí zatápělo, kdy se stavěla Orlická přehrada a zvedla se hladina na úsecích tří řek. Týkalo se to sedmdesáti kilometrů řeky Vltavy, dvaadvaceti kilometrů Otavy a čtyř kilometrů Lužnice. A písecký muzejník prozradil, že má k tématu i osobní pouto.

„Moje babička se narodila ve Velkém Víru. To je místo, kde se dnes nachází autokemp. Babička tam žila v chaloupce, která je teď čtyřicet metrů pod vodou. Je tak dokonale rozbouraná, že už ani potápěči ji nedokážou najít. Šlo o Peckův penzion a babička byla Pecková. Penzion byl vyhlášený kvůli dobré kuchyni a levnému ubytování. Pradědeček František Pecka byl velmi podnikavý muž, původně mlynář u Milešova. Svůj mlýn však prodal, protože tušil, že ve dvacátém století spíš než mletí obilí bude vynášet turistika. Proto si na břehu Vltavy zakoupil původně jen chalupu. Tu předělal na penzion a začal nejenom ubytovávat hosty, ale také podnikat v oblíbeném cestování po řece. Plulo se velkých lodích a výpravy trvaly několik dní. Měly zastávky v povltavských hospůdkách, kde se nejenom pilo, ale třeba se tam i nocovalo. Hrávala tam hudba. Tyto oblíbené výpravy pořádal nejen můj pradědeček, ale také řada dalších. Jezdilo se z Orlíka nebo z Velkého Víru a končilo se třeba ve Štěchovicích nebo až v Praze,“ vyprávěl Jan Kouba. Tyto výpravy dokonce začala ve svých počátcích nabízet cestovní kancelář Čedok.

Babička Janu Koubovi vyprávěla, že k nim jezdil spisovatel Arnošt Lustig. „Také si hrála s Karlem Schwarzenbergem. Jako malá chodila kolem zámku Orlík do školy. Vyprávěla mi, jak hráli volejbal, chytali ryby, koupali se v řece. Občas se v řece někdo utopil. Velký Vír totiž nesl název podle skutečného víru. Řeka byla tudíž velmi nebezpečná. Babička vyprávěla i o velkých vodách, které šly kolem jejich chalupy. A pak mi řekla vše o padesátých letech, kdy na vlastní oči viděli, jak se jejich dům bourá. Byli zoufalí a nemohli sehnat nové bydlení. Pradědeček po práci sedával na motorku a objížděl okolí. Hledal místo, kam se přestěhují, až penzion zaplaví přehrada,“ pokračoval Jan Kouba.
Vyprávění babičky ho inspirovalo natolik, že téma zpracoval jako diplomovou práci na vysoké škole. Po ní nastoupil do píseckého muzea.

Později Jana Koubu kontaktoval František Cacák, který byl autorem řady knih a zároveň fotograf. „Našel na internetu moji diplomovou práci a chtěl ji vydat jako knihu. Nasbíral mnoho fotografií k té době a protože se padesátým letům tehdy nikdo nevěnoval, chtěl je popsat a tím za nimi udělat tečku. S panem Cacákem jsem tehdy na knize pracoval. Byli jsme v půlce a najednou pan Cacák zemřel. Ta kniha byla rozdělaná a já jsem si myslel, že je konec. Paní Cacáková ale řekla, že kniha vyjde. Že to bude rozloučení s panem Cacákem a že ji vydáme hned. Já věděl, že to ještě není dokončené, ale to paní Cacákové nevadilo. Chtěla, aby kniha vyšla, dokud lidé vědí, kdo pan Cacák byl,“ pokračoval Jan Kouba. Kniha vyšla, okamžitě byla rozebrána a dnes se na internetu prodává výtisk za pět tisíc korun.

O padesátých letech ve vltavském údolí

Jan Kouba popsal, jak orlické údolí v padesátých letech minulého století vypadalo. Největšími vesnicemi byly Orlické Zlákovice a Těchnice. Dále tam byla řada menších osad jako Radava, Velký Vír, Podskalí, Červená, Podolsko a další. Právě Těchnice byly byly označovány za nejhezčí místo. Krásnější vesnice prý v Povltaví nebyla. „Když jste jeli po Vltavě a objevil se před vámi kostelík svatého Štěpána, tak z něj nešlo spustit oči,“ zmínil Jan Kouba a připomněl, že proti vzniku přehrady tehdy protestovala Československá akademie věd. Řadu věcí zachránila, ale stavbě Orlické přehrady zabránit nedokázala. Jeden z argumentů odpůrců přehrady zněl, aby nebyla zatopená vesnice Těchnice, považovaná za nejkrásnější místo na staré řece.

Opustit své domovy před zatopením bylo pro obyvatele extrémně těžké. Lidé měli k domům opravdu silný vztah. V budovách bydlela často jediná rodina stovky let. Najednou měly rodiny opustit místo, které se po nich třeba i jmenovalo. „Navíc domy přinášely živobytí. Nejedna rodina se živila tak, že přes léto vyklidila světnici a šla spát například na půdu či do vedlejší cimry. Svou světnici pak pronajala. Mnozí voraři všechny peníze, které vydělali, investovali do výstavby pokojů pro hosty. První polovina dvacátého století byla opravdu dobou velké turistiky. Dalo se vydělat na lufťácích či vodácích. Lidé totiž začali mít volný čas, což předtím neznali,“ řekl Jan Kouba.

Lidé, kteří v těchto oblastech žili, byli spíše drobní zemědělci. Měli malá políčka. Muži také často odcházeli za prací do jiných míst. Jednalo se třeba o zedníky, voraře nebo lesní dělníky. Na políčkách pak pracovali starší členové rodiny a ženy. „Drobní zemědělci nebyli rozhodně žádní boháči. Byli to lidé, kteří byli velmi prostí, chudí, často bez elektřiny. Moje babička vzpomínala, že ve Velkém Víru viděla elektrické vedení, ale to nešlo do Velkého Víru, nýbrž vedlo přes údolí. Velký Vír neměl elektřinu, i přesto, že viděl její vedení,“ dodal Jan Kouba.
Když se rozhodlo, že se bude stavět přehrada, tehdejší režim v tisku prezentoval místní obyvatele jako primitivy. Například v jednom novinovém článku se psalo: „Povltavský kraj byl plný bizardních stínů a matné záře petrolejových lamp. Chalupy při řece a po kopcích na kilometr od sebe a v nich podivní, zamlklí lidé. Ne hlady neumírali, to ne. Byla tu naštěstí řeka a les. Ve stráních políčka a samý kámen. Muži kladli oka a stříleli. Chytali ryby. Na pytláky se tu pořádaly hony jako na škodnou. Obce byly plné zamlčených zločinů.“ Jan Kouba zdůraznil, že článek byl čirý nesmysl a ukázka toho, jak tehdejší režim dehonestoval tento kraj. Přitom sem jezdily tisíce turistů i známé osobnosti.

Na voru radši než vlakem

Největším zaměstnavatelem v celém Povltaví byla v padesátých letech Žďákovská pila. Ta patřila rodu Schwarzenbergů. Zpracovávalo se tu dřevo i z velkých dálek a zpracované pak putovalo do dalších míst. Například Praha v devatenáctém století rostla na šumavském dříví, které se do Prahy dostalo po Vltavě.

„Jednalo se o tisíce vorů za rok, které mířily do Prahy po Vltavě. Důležitá byla i Lužnice a i Otava. Říká se, že u Zvíkova čtyřiaosmdesát procent vorů bylo na Vltavě a z Otavy šlo šestnáct procent. Vltava byla opravdu hlavní česká vorařská tepna. Plavené dříví bylo mnohem žádanější a mělo lepší vlastnosti. Bylo zakonzervované vodou. V té době se začalo vozit dřevo i po železnici, ale o to moc nikdo nestál. Říká se, že za jeden jediný den projelo po Otavě pod zvíkovským hradem až 400 vorových tabulí. A po Vltavě ještě více. Tak si představte, jak obrovský to byl fenomén pro celý tento kraj,“ nastínil Jan Kouba. Vory byly i speciálně upravené. Některé měly uprostřed voru udělanou díru, ve které byly koše upletené z proutí. V koších se například převáželi třeboňští kapři do Prahy. Někdy byly vory také plné lidí, protože se jednalo o hlavní spojnici mezi jihem Čech a Prahou. Želenice byla pro lidi často drahá a jednalo se o zbytečný luxus. Kdo mohl, tak se za pár korun dostal do Prahy na voru.

„Přehrady se stavěly už na konci devatenáctého století. Najednou všichni chtěli elektrický proud. Vědělo se, že voda má obrovskou sílu a že právě voda může elektriku vyrobit. Vznikaly první turbíny. Vědělo se, že Vltava je mimořádně vhodná řeka pro přehradu. Že vhodně teče, že má spád i údolí, kde by se dala postavit pořádná přehrada. Místní tudíž věděli, že by k tomu mohlo jednou dojít,“ zmínil Jan Kouba.

Převoznictví mělo zlaté dno

Jan Kouba pak několik desítek minut mluvil o plavcích. V padesátých letech minulého století však byla i další specifická zaměstnání. Například převozníci. Každá větší osada měla své přívozy. Postupně je pak nahrazovaly mosty.
„Převozníci byli specifická skupina lidí, která velmi držela při sobě Jednalo se o rodiny. Převozníci museli mít na živnost patent, který si v rodině předávali. V žádném jiném řemesle nebylo tak obvyklé, že si syn převozníka bral dceru jiného převozníka. Bylo to zkrátka rodinné živobytí. Když jste byl převozník, měl jste zajištěnou obživu. Lidé tehdy tyto služby hodně potřebovali. Často fungovalo převoznictví i s hospodou. Převézt se pod Zvíkovem nechal i Tomáš Garrigue Masaryk poté, co se stal prezidentem,“ přidal Jan Kouba zajímavost.

Vltava přinášela živobytí, ale také zkázu. Například povodně. Velkou zkázou bývaly v té době také dřenice. „Ono to úplně rachotilo. Všichni věděli, že jdou ledy. Když navíc byla řeka napuštěná, bývalo to opravdu zkázonosné. V roce 1954 se úplně zablokoval Kamenný most. Tehdy tam musela led střílet armáda. To samé se stalo v roce 1939. I tehdy led armáda odstřelovala. Tak nešikovně, že Kamenný most poškodila a musel se opravovat,“ řekl Jan Kouba.

Vltavská kaskáda před zatopením

Lidé kolem vltavské kaskády tušili, že zatopení přijde, dokonce si o tom vyprávěli. Mysleli si však, že ten důvod bude úplně jiný, než přehrada. V kraji totiž kolovala legenda, že jednou přijde tak veliká voda, až zatopí celé údolí Vltavy a bude vidět jen kříž na věži kostela v Těchnici kříž. Lidé mysleli, že potopa přijde o rybníka Rožmberk, až se tam protrhne hráz při bouřce, při průtrži mraků nebo podobně. Živé i mrtvé mělo být smeteno, lidé utopení, ztracení navěky věků.

Tato legenda nebyla tak bezdůvodná. Během třicetileté války v roce 1620 jeden švédský generál chtěl skutečně hráz Rožmberku protrhnout, protože chtěl zatopit rakouské vojsko, které tábořilo u Soběslavi.

Nakonec ale zatopení údolí nezpůsobil Rožmberk, ale přehrady. Těch mělo vzniknout hned několik. Plánů bylo mnoho. Každé místo si přálo, aby se přehrada stavěla v jeho blízkosti. Například v Milevsku panovala radost, že se v tehdejším milevském okrese staví Orlická přehrada. Činovníci věřili, že ve městě bude konečně živo. Milevsko zkrátka vyhrálo. Kdo prohrál, byl Týn nad Vltavou. Tam také chtěli, aby se v jejich okrese přehrada postavila, ale neuspěli. A těžce to nesli. Nakonec se po letech dočkali přehrady v Hněvkovicích. Tehdy se plánovala přehrada například i v Českém Krumlově.

Že u Orlíku nad Vltavou vznikne tak obrovský kolos, to nebyl původní plán. Spíš se plánovalo více přehrad, například ve Žďákově nebo na Podolsku. Pak přišla padesátá léta a komunistický režim. Na příkladu Sovětského svazu poukazoval na to, že se tam nestaví malé, ale obrovské přehrady. Proč by tedy v České republice měly vznikat malé přehrady? Tehdy se rozhodlo o Orlíku.

Lidé měli strach. Postavit něco tak obrovského, s obrovským množstvím vody, vyvolávalo v Praze obavy. Co když se Orlík protrhne? To bude Praha ztracená. Přehrada měla své odpůrce. Nakonec bylo všechno jinak.

„V roce 1954 přišla velká voda. Otava byla zvednutá, Vltava ještě více. Na Zvíkově se tyto řeky setkaly a valily se na Prahu. V té době už byly rozestavěny Slapy. Ještě nebyly dokončené a hrnula se na ně voda. Všichni trnuli, jak to dopadne. Slapská přehrada to ale vydržela. Zadržela všechnu vodu a upouštěla jen tolik, aby to zvládla Praha. To byl velký psychologický milník pro to, aby se o stavbě Orlické přehrady rozhodlo. Po téhle události se definitivně bouchlo do stolu a řeklo se, že se do stavby půjde,“ uvedl Jan Kouba. Ještě před Orlickou přehradou se však musely postavit Slapy a Lipno.

Alois Kraus, málo známý velký muž

Jan Kouba zmínil i poměrně neznámou osobnost Orlické přehrady. Šlo o stavbaře Aloise Krause, jehož deník popisuje tehdejší peripetie. Státní bezpečnost začala hledat sabotéry. Slapy se nedařily. Kolektiv 1900 lidí byl na Slapech odborně schopný, pracovně zdatný, ale uštvaný neúspěchy a kritikou. Státní bezpečnost vyšetřovala banální nedostatky. Zabavovala plány a prováděla noční výslechy techniků a mistrů. Slapy nešly podle plánů, a to se v padesátých letech neodpouštělo. Hlavní inženýři na Slapech byli vyslýcháni a někteří z nich šli i do vězení.

V tu dobu převzal Alois Kraus vedení stavby a díky svým schopnostem stavbu zachránil, což dokazuje i velká povodeň v roce 1954. Alois Kraus byl podle slov Jana Kouby to nejlepší, co tehdejší režim ve stavebnictví měl. Nebyl komunista a byl i protikomunisticky naladěn. Jenže tehdejší režim nemohl nic dělat, protože žádného druhého Krause neměl.
Na přehradě Orlík pak Alois Kraus působil od roku 1955, tedy úplně od začátku. Hodně lidí mu házelo klacky pod nohy. O stavbě na Orlíku rozhodovali i inženýři ze Sovětského svazu, kteří v té době měli velké slovo. Rozhodli i o záležitosti, se kterou Alois Kraus vůbec nesouhlasil. V té době se stavěly přehrady tak, že se pro řeku udělal tunel, kterým se na dobu stavby odvedla, nebo se udělal kanál. Kraus chtěl tunel. Sovětští inženýři naopak prosadili kanál. Později Alois Kraus potvrdil, že kdyby vznikl tunel, tak přehrada byla postavená o rok dříve.

„Je to postava, o které jsem ani já moc nevěděl. Získal jsem však pár informací od ostatních stavitelů. Všichni říkali, jak to byl moc fajn chlap. Jednou jsem měl podobnou besedu jako tady. Pak za mnou přišla jedna starší paní a měla slzy v očích. Říkala, že je neteř Aloise Krause a že nikdy neslyšela, že by o něm někdo mluvil a vzpomněl na něj. To mi udělalo velkou radost. O panu Krausovi už vyšlo i pár článků. I když doba byla temná, jak se říkalo, vždy jsme tu měli opravdové špičky,“ uvedl Jan Kouba.

Pak se už přesunul k roku 2002, kdy přišla velká povodeň. Všichni měli strach, zda Orlická přehrada vydrží. Aloisi Krausovi bylo v té době 92 let. Byl na místě a všem opakoval, ať se nebojí, že přehrada vydrží. Měl pravdu.

Solenice – výkladní skříň

Jan Kouba zmínil také Solenice. Tam s výstavbou Orlické přehrady bylo postaveno dvanáct bytových domů. Některé byly pro dělníky, kteří o víkendech jezdili domů, některé jako trvalé bydlení pro rodiny, některé speciálně pro ženské zaměstnankyně. S těmito domy se počítalo, že se po ukončení stavby změní na rekreační středisko. To se nikdy moc nepovedlo. Dnes Solenice podle Jana Kouby vypadají spíše jako skanzen a velmi zvláštní místo.

„Domy tam pořád jsou, ale nikdo neví, co s nimi. Jako rekreační středisko se neuchytily, protože není zájem pobývat v místě, kde je pod hrází studená voda a k přehradě je to skoro kilometr,“ zmínil Jan Kouba. V Solenicích byla tehdy i školka, kino, dvoupatrový obchodní dům. Solenice byly vybudovány luxusně i proto, aby pro široké okolí poskytovaly kulturní zážitky, obchod. Měla to být výkladní skříň komunistického režimu. V té době vznikla i tradice Dne stavbařů. Jednalo se o nový svátek, který vznikl v padesátých letech a lidé při něm z celých Čech jezdili na Orlík, aby viděli, jak se staví.

„V Solenicích to žilo. Byl tam kulturní sál, dvoupatrový obchodní dům, který byl neuvěřitelně zásoben. Zmínit musím také kino, kde byly premiéry českých filmů. Když se kino otevíralo, tak byla promítána premiéra filmu Jan Žižka. A běžel tam i film Povídky o Leninovi. Spousta těch filmů měla vzdělávací ráz, aby si lidé uvědomili, že stojí na správné straně. Kino byl fenomén. Jezdili se do něj z celého okolí. Sjížděli se tam lidé, kteří předtím v kině nikdy nebyli. V Solenicích byla i řada kroužků. Přehradáři pravidelně slavili 1. máj. Ozdobili stroje a vyráželi do Milína, do Příbrami. V padesátých letech se tam vytvořila skupina lidí, která byla na vrcholu společenského žebříčku. Vybraní dělníci jezdili besedovat do kulturních domů. Šlo o celebrity. Pořádaly se zájezdy do Národního divadla. Celou kapacitu Národního divadla obsadili stavitelé přehrady.

Když jsem se pak bavil s bývalými stavbaři, tak říkali, že na kroužky a podobné aktivity neměli čas ani chuť. Většinou byli strašně znavení z práce. Snad jenom do toho kina chodili,“ připomněl tehdejší dobu v Solenicích Jan Kouba.
Řada stavbařů vnímala budování Orlické přehrady jako nejhezčí období svého života. A řada budovatelů Orlické přehrady pak přešla na stavbu pražského metra. Podle slov Jana Kouby přehrady v tehdejší době navštívily známé osobnosti. Zmínit lze Brežněva, bratra Fidela Castra Raúla, indonéského prezidenta Sukarna. Často tam jezdili i čínští činovníci. Dokonce tam do knihy prý napsali, že stavba je sice pěkná, ale není moc velká. V Číně totiž byly stavby podstatně větší velikosti.

Den, kdy se zastavila Vltava

Na Orlíku se pracovalo 24 hodin denně. Šlo o dvanáctihodinové směny. Pracovalo se i v noci, kdy se přehrada nasvěcovala tak silně, až si Písku prý dokonce mysleli, že někde na severu hoří. „Zpočátku se dokonce dělalo šest dní v týdnu. Později byl zaveden pětidenní pracovní týden. Dělalo se od pondělí do pátku. V sobotu se buď nedělalo nebo se pouze čistily stroje. Jinak se jelo 24 hodin denně, každý den v roce kromě Vánoc. Na Vánoce se stavba zastavila a lidé se rozjeli domů. Po Novém roce se zase vrátili,“ řekl Jan Kouba.

Dne 29. září roku 1960 přišla slavnostní chvíle, kdy se potápěč ponořil dolů a uvolnil stavidla, která do té doby umožňovala Vltavě plynout přes přehradu. Zastavil Vltavu. Jednalo se o velký triumf tehdejšího režimu.
Jan Kouba poodkryl kolem přehrady celou řadu dalších zajímavostí, ty už ale necháme pro návštěvníky jeho dalších přednášek a besed.