Německá budoucnost. Naše Evropa?

Deutsche Zukunft. Unser Europe. Německá budoucnost. Naše Evropa. Tento slogan jsem četl na na ČT1 i ČT2, když 22. listopadu 2019 přinášely poměrně podrobnou informaci z konference německé CDU. Jaká budoucnost Čechů se dá očekávat v „Naší Evropě“?

Český prostor tvoří po patnáct století klín do německého prostoru .Od roku 806, kdy slovanské, germánské a keltské kmeny, usedlé v českém prostoru ohraničeném věncem hor, začaly platit „tributum pacis“ Karlu Velikému, císaři Francké říše, byl se strany německých vládců tento prostor respektován, až na malé detaily, jako jednotný a víceméně suverénní. Tuto zásadu porušilo až nacistické Německo připojením Sudet k Říši, následně okupací a vytvořením Protektorátu Böhmen und Mahren jako součásti Říše. Okupaci se pár Čechů postavilo na odpor, ale většina pracovala pro Říši a na zaplněném Václavském náměstí, jak lze vidět na filmových dokumentech, hajlováním přísahala věrnost vůdci. Ono se totiž pro ně až tak mnoho nezměnilo.

V plné životní síle byly generace narozené ještě za Rakouska – Uherska. Němčina pro mnohé byla samozřejmým druhým jazykem. V pentalogii Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu, známé i z televizního seriálu, se vyskytuje zajímavá definice Čechů, byť ji pronáší postava zcela negativní: „Rakušané jsou nedokvašení Němci. Češi jsou Němci špatně přeložení do němčiny.“

Můžeme se nad tím pohoršovat, ale i Jaroslav Hašek v jedné z povídek připomíná, že v lepších rodinách, chtěl-li si tatínek povědět něco s maminkou, aby tomu děti nerozuměly, řekli si to německy. Tak to bylo ještě před první světovou válkou.

Shrnuto, my se vlastně začlenění do budoucí německé Evropy, v případě rozpadu EU, nemusíme až tak bát. Ono se toho pro nás až tolik nezmění. Vždyť největší investice v Česku jsou právě z Německa a podstatná část výrobních kapacit je již v německém vlastnictví. Kdoví, jak je to s půdou, především v pohraničí. Řada Čechů již v Německu pracuje.

Češi a Němci v běhu staletí

Ať se nám to líbí nebo ne, české dějiny jsou úzce provázány s německými. Kdybychom chtěli separovat čistě české dějiny od německých, zůstal by nám v nich jen Bivoj s kancem na zádech a Horymír se Šemíkem, vrhající se z vyšehradské skály.

V raném středověku se český stát formoval vnitřní integrací slovanských, germánských a keltských kmenů, obývajících český prostor, ohraničený zhruba, ale trvale, věncem českých hor a vnější integrací do „německého“ prostoru, přestože o Němcích se dá hovořit až od roku 1871, kdy vznikla po vítězství Němců (Prusů, Bavorů, Sasů atd.) nad Francií II. německá říše. Ta první – Svatá říše římská, teprve od roku 1512 s přívlastkem německého národa, zanikla pod tlakem Napoleona Bonaparta roku 1806.

Knížectví české bylo jedním ze zakládajících členů tehdejšího dobového integračního uskupení Svaté říše římské, která byla oficiálně ustavena korunovací Oty I. císařem roku 962 v Římě. Byla to říše multietnická, neboť zahrnovala kromě etnik germánských i etnika románská a slovanská. Zmíněného roku 1512 se však rozhodnutím říšského sněmu v Kolíně stala říší „německého národa.“ Směřuje snad k něčemu podobnému současná Evropská unie?

Někteří z prvních českých panovníků vstupovali do lenního vztahu s německými císaři. Manželky Přemyslovců byly převážně Němky, takže němčina byla pro Přemyslovce, dá se říci, mateřským jazykem, kterým hovořili stejně plynně jako češtinou. Lenní vztah se v průběhu 11. – 12. století rozvolňoval až do ztracena, a to v důsledku významu, jaký měl český stát, jeden z největších a nejmocnějších v říši, pro císaře. Přemyslovci za pomoc císařům při jejich vojenských taženích v říši s cílem upevnit centrální imperiální moc, získali nejdříve titul nedědičného krále (Vratislav II. roku 1085), ale historicky relativně brzy, již roku 1158, na říšském sněmu v Řezně císař Fridrich Barbarosa korunoval Vladislava II. králem s dědičným královským titulem.

Důležitá na tomto aktu byla skutečnost, že Vladislav II. nepřebral Čechy od císaře jako léno. V říši tak vznikla paradoxní situace. V jejím rámci se královským titulem mohli chlubit jen dva panovníci. Dědičný král český a volený král římskoněmecký s nadějí na to, že bude papežem korunován na císaře. Moc českého panovníka vzrostla i tím, že získal důstojenství kurfiřtské, pozici jednoho ze sedmi volitelů krále římskoněmeckého, potenciálně císaře. Všichni ostatní říšští panovníci stáli v říšské nomenklatuře níže nežli panovník český. Přes pozici kurfiřta mohl český panovník zasahovat do říšských záležitostí. To byl také hlavní důvod, proč vévodové habsburští tak houževnatě usilovali o českou královskou korunu. Roku 1527 uspěli a české země se staly až do roku 1918 součástí habsburského impéria.

Čeština byla volba

V průběhu 18. století si správa tak rozsáhlého, ale hlavně mnohojazyčného impéria vynutila zavedení jednoho úředního jazyka, kterým bylo možno domluvit se všude. Češi tak postupně dozrávali k dvojjazyčnosti. Toto období je ještě dnes líčeno některými historiky jako doba násilného poněmčování. Zdá se však, že toto poněmčování nebylo zdaleka tak násilné, jako anglikanizace britských keltských etnik – Welšanů, Skotů a především Irů.

Na přelomu 18. a 19. století byla situace již velmi kritická. Hrozilo, že Češi a Moravané skončí podobně jako Lužičtí Srbové. Roztomile to vystihuje příhoda ze života Josefa Jungmanna. Tento národní buditel se jako mladík účastnil svatebního obřadu, který se odehrával v Otočiněvsi. Jedna mladá česká družička, pocházející z této vsi, si udělala z Jungmannovy češtiny legraci slovy: „Jáť myslila, že jen v Otročiněvsi koktají (češtinu), ale vidím že i v Hudlicích (rodiště J. Jungmanna).“ Tato slova prý přivedla mladého Jungmana ke vzdělávání se v češtině.

V televizním seriálu F. L.Věk, natočeném podle románu A. Jiráska, nelze přehlédnout, jak němčina převažovala v téměř všech společenských vrstvách. Jen malá skupinka českých vlastenců vítala Leopolda II. při korunovaci českým králem českým voláním. I čeští vlastenci hovořili převážně německy a čas od času se vyzvali: Pojďme si zavlastenčit – a přešli do češtiny, často lámané. Jungmann tak nebyl jediným představitelem české vzdělanosti a kultury 19. století, jehož čeština nebyla plynná. Palacký napsal první část dějin národa českého německy, Bedřich Smetana mluvil rovněž snáz německy než česky, zakladatelé nejnárodnější české organizace Sokola, Tyrš, narozený jako Tirsch, a Fügner, byli etničtí Němci, zakladatelka české národní kuchyně Magdalena Dobromila Rettigová se učila česky až ve Statenicích u Prahy, kde její otec zastával post správce panského velkostatku…

Moderní český národ nebyl „vymyšlen“, jak tvrdí někteří historici, ale vznikl opcí, tedy volbou obyvatel Čech a Moravy pro češství nebo němectví. Tato volba probíhala po celé 19. století a přesáhla až do dvacátých let století minulého.

Čí Evropa?

Co toto vše říká současnosti? Lze to vyjádřit stručně. Německo je příliš malé na to, aby se mohlo zařadit mezi supervelmoci, ale příliš velké na to, aby v případě rozpadu EU plně respektovalo ostatní evropské státy a národy.

Pro to, aby se Německo stalo supervelmocí jako jsou USA, Čína a Rusko, mu chybí prostor, kterým supervelmoci vládnou, a na němž se nalézající přírodní zdroje. Rovněž populačně se nalézá daleko za nimi. Jak prokázaly mezní situace, kterými byly obě světové války, Německu chybí rezervy, plynoucí ze zmíněných atributů supervelmocí. Nemůže to dohnat ani nesmírně výkonnou ekonomikou a disciplinovaností obyvatel. Má však na to, aby ovládlo některé části evropského prostoru, především ten středoevropský, označovaný jako Mitteleuropa.

Svého času jsem navštívil sraz sudetoněmeckého landsmanschaftu. Manželka dodnes nosí na klopě své myslivecké kamizolky hezounký odznáček, který tam obdržela. Sestává z vlnící se německé vlajky překrývající modrou vlajku Evropské unie. A tím se opět vracíme k heslu CDU, uvedenému na začátku – Německá budoucnost. Naše Evropa.

Německý filosof Fridrich Nietzsche, tak vyzdvihovaný v nacistickém Německu pro jeho teorii nadčlověka, svého času prohlásil: „Mám-li si vymyslet člověka, který odporuje všem mým instinktům, je z toho vždy Němec.“

Nikdo lépe nevyjádřil patologický stav německé duše. Rozpoutání dvou světových válek, holocaustu, pozvání nelegálních muslimských migrantů do EU a naposledy zcela opožděná reakce na pandemii koronaviru, kdy tato nejsilnější země EU není schopna přijmout jednotná opatření pro všechny spolkové země, natož navrhnout jednotný postup pro celou EU.