Podolský most byl na konci druhé světové války demarkační linií mezi Rudou armádou a Američany. Podrobnosti o událostech u Podolského mostu na sklonku války bychom neznali, kdyby jejich očitým svědkem nebyl jeden z nejlepších německých bojových pilotů druhé světové války Erich Hartmann. Ten právě zde upadl do ruského zajetí. Ze zajetí se vrátil po deseti letech.

Erichu Hartmannovi, nositeli rytířského kříže s dubovými ratolestmi, meči a brilianty, bylo v květnu 1945 pouhých 23 let. Přes tento mladý věk měl na kontě 352 sestřelených letounů. 

Co předcházelo událostem u Podolského mostu?
V květnu roku 1945 velel Erich Hartmann letce I./JG 52 na letišti v Německém Brodě. Dne 8. května v 8.30 odstartoval tento muž k poslednímu letu, při kterém u Brna sestřelil svůj poslední 352. letoun. Jednalo se o ruskou stíhačku Jak 11. Tehdy způsobil v řadách ruských a amerických pilotů značný zmatek, kdy se ruští a američtí bojovníci začali vzájemně napadat. Po přistání oznámil Hartmannovi jeho velitel Hermann Graf rozkaz generála Hanse Seidenmanna, aby se Hartmann a Graf okamžitě letecky dopravili do Dortmundu, kde se mají vzdát Angličanům. Zbylý personál letiště se měl údajně vzdát ruským vojákům. Po krátké vzájemné poradě se Graf a Hartmann rozhodli rozkaz nesplnit. Nechtěli opustit své muže, jejich rodiny a další velké množství německých uprchlíků, kteří se na letišti nacházeli. Všechna dochovaná letadla byla zničena, stejně tak další zařízení letiště. Poté se vydala dlouhá kolona příslušníků Luftwaffe a civilních uprchlíků směrem na západ. V koloně byli i další vyšší němečtí důstojníci jako například major Hartmann Grasser, který sestřelil 103 letadel a velel letce vlasovců. Pozdě odpoledne 8. května 1945 se kolona přiblížila k Písku, kde narazila na vojáky americké 90. pěší divize. Američané Němce odzbrojili, jen důstojníkům byla ponechána osobní výzbroj.

Američané se zde ale nacházeli hluboko za demarkační čárou na území ruské zóny. Podle spojeneckých ujednání měli být všichni němečtí zajatci mimo americkou zónu předáni Sovětům. A tak skutečně po několika dnech amerického zajetí v táboře o 50 000 zajatcích bylo rozhodnuto o osudu Hartmannovy kolony. Pravděpodobně 16. května bylo Grafovi, Hartmannovi a Grasserovi oznámeno, že budou se svou kolonou odesláni do Řezna (německý Regensburg). V 16.00 byli všichni naloženi na nákladní auta a odvezeni z Písku.

Kolona zastavila nedaleko Podolského mostu. „16. května 1945 ve čtyři hodiny naložili Američané Němce na nákladní auta a vyjeli z Písku. Po několika kilometrech jízdy kolona zastavila, všichni dostali rozkaz vystoupit. Stalo se to na louce, obstoupené ruskými vojáky. Zatímco Němci váhavě vyskakovali z aut, Rusové začali okamžitě oddělovat ženy od mužů,“ vzpomínal v dochovaných záznamech na událost Erich Hartmann. „Dříve než Američané odjeli, měli možnost krátce se podívat, jaké nebezpečí hrozí německým civilistům, ženám a dívkám, kteří se nijak neprovinili, snad jen tím, že se všichni narodili v Německu. Američané teď mohli vidět, jakých zvrhlostí a provinění proti lidskosti jsou schopni se dopustit někteří z jejich spojenců. Mohli nyní pozorovat „medvědy“ přímo v akci,“ dodal Erich Hartmann.

Německé ženy byly znásilňovány a některé zemřely
Podle něho byli bezbranní němečtí muži shromážděni. Řada napůl opilých, vrávorajících rudoarmějců je držela v šachu puškami a samopaly. Ostatní Rusové strhli ženy a dívky k zemi, servali jim šaty z těla a znásilnili je před očima všech ostatních. Bezmocní Němci museli přihlížet. Američané na svých vozidlech jen nevěřícně kroutili hlavami. Nemohli uvěřit svým očím.

Když dvě německá děvčata, oloupená o šaty, plačící přiběhla k nákladním autům a snažila se na ně vyšplhat a najít ochranu, Američané je duchapřítomně vtáhli do kabin. Rusové ihned začali střílet do vzduchu, křičeli a začali postupovat proti americkým nákladním autům. Američané rychle vozy nastartovali a odjeli. Jakmile zmizelo poslední nebezpečí, Rusové se znovu vrhli na německé ženy.

Mladá Němka, asi třicetiletá, žena rotmistra a matka dvanáctileté dcerky, klekla před jedním ruským poddůstojníkem a prosila, aby si vojáci vzali ji a dcerku ušetřili. Její prosbu nevyslyšeli. Po tvářích jí stékaly slzy, ale stále prosila. Němečtí muži, ohrožovaní zbraněmi, museli jen mlčky přihlížet.

Jeden z vojáků kopl ženu vší silou do žaludku. „Ty zatracená fašistická svině!,“ řval. Mladá žena, lapající po dechu, upadla na zem. Voják ji pak jediným úderem pažbou do hlavy zabil. Dvanáctiletou dcerku zavražděné vrah odvlekl za tank. K němu se připojili další Rusové. O půl hodiny později se zneužité dítě, plačící a naříkající, vypotácelo zpoza tanku. Neudržela se na nohou a zhroutila se jako zničená dětská panenka. Bezmocní Němci naléhali na strážné, aby směli děvčátku pomoci. S napřaženými zbraněmi drželi muže v šachu a k dítěti pustili pouze jednoho německého zdravotníka, aby mu pomohl. Pomoc však byla marná, děcko za hodinu zemřelo. Hartmann se musel přemáhat, aby nezvracel.

Všichni zajatí poznali hrozné utrpení a ponížení, ale mnohé na ně ještě čekalo. Rusové nahnali Němce do primitivní ohrady na louce. Pak louku obklíčilo 30 tanků. Tak byla zajištěna na noc. Neustále přicházeli ruští vojáci, aby ženy a dívky vyrvali z nedostatečných úkrytů, které našly u svých otců a mužů. Znásilňování pokračovalo celou noc a skončilo až za svítání. Ženy se podobaly hadrovým panákům, když je vojáci přiváděli zpět. Vojáci JG 52 byli tuto noc vystaveni těžké psychické zkoušce a utrpení a mnozí z nich podlehli.

Při východu slunce mnoho Němců již nežilo. Ti, kteří se probudili, se ocitli uprostřed tragické scény, která se jim stále hlouběji vrývala do vzpomínek. Když se probudil Hartmann, viděl vedle sebe mrtvolu rotmistra, jeho ženy a dcery. Rotmistr vlastnoručně vyrobeným nožem prořízl tepny své ženě, dcerce a nakonec sobě. Všichni tři zemřeli tiše, zatímco vedle nich Hartmann spal.

Jakmile Hartmann zjistil rozsah celé tragédie, pocítil obrovskou touhu žít. Začal potichu hovořit sám k sobě: „Ty musíš zůstat živ, Erichu, ať se děje, co chce. Ty musíš přežít, abys mohl druhým vyprávět, čemu bys sám jen těžko uvěřil, přestože jsi to viděl. Nikdy nezapomeneš, čeho jsou lidé schopni, jakmile se dostanou pod úroveň zvířete,“ zapsal ve svých vzpomínkách.

Sovětský generál učinil řádění přítrž
Všechny zrůdnosti skončily příští den tak náhle, jak začaly. Objevil se ruský generál a okamžitě poznal, co se stalo. Nepotřeboval žádné hlášení, aby věděl, co předcházelo. Obdržel rozkazy, jak podle nařízení Rudé armády podobným výstřelkům zabránit. Loupení a znásilňování ve východním Německu se totiž již v záporném slova smyslu „proslavilo“ po celém světě. Generál vydal rozkaz, aby Hartmanna a ostatní důstojníky oddělil od mužstva. Ženy byly svěřeny do ochrany důstojníků a ruští vojáci dostali rozkaz, aby se k nim nepřibližovali. Pokud někdo z nich rozkaz porušil, byl potrestán právě tak nemilosrdně jako nepřítel.

Jedno ze zneužitých děvčat bylo vyzváno, aby pachatele identifikovalo. Při konfrontaci dívka poznala tři vojáky. Nekonal se žádný soud, žádný výslech a rozkaz byl bez průtahů splněn. Třem vojákům svázali ruce za zády telefonním drátem a okamžitě je veřejně pověsili před očima Němců a ostatních Rusů. Toto ponaučení o dodržování disciplíny mělo dokonale přesvědčující účinek.

Po popravě tří vojáků se situace v táboře stabilizovala, počáteční zoufalství a utrpení německých žen byly vystřídány hanbou. V mnoha případech se osamocené ženy a dívky dobrovolně stýkaly s ruskými vítězi. Matky chodily za ruskými důstojníky a prodávaly se za potraviny pro děti. Zatímco zoufalí němečtí muži hladověli, některé německé ženy, které změnily svůj postoj k Rusům, ztloustly a zařídily si celkem spokojený a pohodlný život. Erich Hartmann nikdy nezapomněl na hořké zážitky z těchto dob, hrůzné události se mu vybavovaly před očima stále znovu i v následujících letech po návratu do Německa.

Poučoval dokonce i svou ženu, jak by se případně měla v podobné situaci chovat: „Za takových okolností nikdy nezůstávej zdrženlivá. Okamžitě jdi za nejvyšším důstojníkem a chovej se k němu co nejmileji. Lísej se k němu a zůstaň u něho. Ochrání tě přede všemi ostatními. Tímto způsobem budeš vystavena jen libovůli jednoho muže a můžeš se tak vyhnout brutalitě a nelidskostem. Druzí tě mohou získat jen přes mrtvolu ochránce,“ řekl tehdy Erich Hartmann své ženě.
Hartmann na oné louce děkoval bohu, že jeho milovaná Uš je v bezpečí v Rottenbuchu. Odolnost mládí mu pomohla překonat 1 400 bojových letů, ale sílu zachovat klid při takové brutalitě v sobě nenašel.

Svědectví strážmistra z Podolí I
Chceme-li kromě vzpomínek Ericha Hartmanna i oficiální důkaz, nalezneme jej v archivu ministerstva vnitra v hlášení místní stanice SNB Podolí I o válečných hrobech cizích státních příslušníků ze 17. června 1949. Hlášení vypracoval vrchní strážmistr Pecháček. V hlášení je popisován hromadný hrob v místě zmiňované louky u Podolského mostu. Podle Pecháčka se v něm nalézalo 24 osob obojího pohlaví německé národnosti s poznámkou: „Převážná většina mužů a žen spáchala sebevraždu.“ Rozpor je zde v datování, zatímco Hartmann uvádí datum 16. května 1945, Pecháček uvádí, se čtyřletým odstupem, dobu úmrtí pochovaných mezi 10. a 12. květnem 1945.
Momentálně se historickým událostem věnuje i organizace Paměť národa, která hledá někoho z Milevska, kdo pamatuje válečná léta a osvobození. Pokud by se někdo takový našel, může se ozvat na e-mail: tomas.trantina@postbellum.cz nebo na telefon 602 626 653.