Ve 13.30 vyrážím na trasu. Když jsem se rozhodl vydat na Sametovou stezku ve Vodňanech, ještě jsem netušil, že mě čeká kombinace dějepisného testu a orientace v mapě. I když jsem se narodil v posledním roce existence Československa a logicky si z něj nemůžu nic pamatovat, zvídavost, láska k historii a vzpomínky rodičů a prarodičů jsou celkem dobrý základ. Jo, a taky se vyplatilo dávat pozor ve škole – například jsme se tam učili, že Československo už opravdu neexistuje.

Start byl v dnešní městské knihovně. Pracovnice knihovny mě přivítala a rovnou naservírovala první úkol: doplňovačku textu Modlitby pro Martu.

„Ať mír dál zůstává s touto krajinou,“ line se z reproduktorů v knihovně. A já si říkám, že s tímhle úkolem si na mě rozhodně nepřijdou. Leckdo by to možná netipoval, ale československá hudba z tohoto období patří mezi mé oblíbené a zpěvačka Marta Kubišová je na mém žebříčku oblíbenosti hodně vysoko. Žádný problém.

Druhé stanoviště bylo jen pár desítek metrů dál u kostela, kde měli účastníci zalovit v paměti nebo pomocí šifrovačky vyluštit jméno světice, která byla svatořečena 12. listopadu 1989. Prý to byla tehdy velká událost, která byla dalším důkazem, že společnost je v pohybu. I tady jsem si ještě poradil bez nápovědy – svatořečena byla Anežka Česká.

Trasa Sametové stezky dál vedla do nedaleké kavárny U Lípy, kde bylo potřeba v tajence najít den, kdy probíhala demonstrace 17. listopadu. Naštěstí mám nakoukaný dokument režiséra Igora Chauna o tom, jak listopadové události ovlivnila smyšlená fáma o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi. Pátek je tedy jasná volba – a potvrzuje to i doplňovačka.

Čtvrtá zastávka – ulice Mokrého. Tentokrát s obrázky, na kterých měli účastníci vybrat, kdo stál na začátku demonstrace. Byli to dělníci, studenti nebo esenbáci? Tady není co řešit – 17. listopad je přece i Mezinárodní den studentstva. Do úzkých mě ale organizátoři dostali doplňující otázkou: protože stojím před květinářstvím, mám si vzpomenout, jaká květina byla symbolem minulého režimu. Jsem v koncích. Že je to karafiát, si nechávám poradit. „To bylo jediné, co se dalo sehnat. Když někdo přinesl kytici růží, byla to událost,“ zaslechl jsem.

U výlohy drogerie vedle radnice jsem narazil na další záhadu: co lidem za minulého režimu nejvíc chybělo? Byla tu zmínka, že právě u drogistického zboží lidé pociťovali nedostatek. Snažím se domyslet, co asi tak hospodyňky nejvíc postrádaly. Nápověda byla navíc napsaná morseovkou, což mi také vůbec nepomohlo – do skauta jsem nechodil. Pomůžu si tedy nápovědou a doplňuji písmenka. A odpověď je prozaická: lidem chyběla svoboda.

Stanoviště číslo šest nabízelo retro poznávačku: magnetofonová cívka, kamera, pračka… a rychlošlehač – ten poznávám, protože naše babča ho má v kuchyni. Chviličku tápu u obřího ořezávátka na tužky.

Asi nejtěžší úkol přichází před rodným domem Františka Hajného, oběti nacistických represí. I na jeho počest se 17. listopadu v roce 1989 připomínala perzekuce studentů. Kvízová otázka cílí na to, jaký vysokoškolský titul získal František Hajný in memoriam. Se skupinkou účastníků z Vodňan spíš tipujeme, ani oni nevědí. Byl to titul JUDr., MUDr. nebo MVDr.? Do pracovního listu píšu MUDr., ale je to čistý tip. Nedá mi to a začínám googlovat v mobilu, to je naše výhoda oproti studentům roku 1989. A strýček Google poradil – náš tip byl úplně mimo, protože František Hajný získal titul doktora veterinární medicíny, tedy MVDr.

U domu dětí a mládeže na nás čekala obrázková tajenka s jasným odkazem na Václava Havla: Pravda a láska zvítězí. Organizátoři připomněli, že právě tady sídlila Pionýrská organizace Svazu socialistické mládeže, která fungovala jako náhrada za tehdy zakázané spolky. Naproti stojí dům, který připomíná další oběti komunismu – Aloise Rádla a kněze Tomáše Beránka. Jejich jména najdete i na památníku obětem komunismu ve Vodňanech před kulturním domem.

Poslední zastavení u samotného památníku nabídlo jednoduchý úkol: zapálit svíčku a spočítat svíčky na fotografii z demonstrace. Spočítal jsem 35, ale netuším, jestli je to správně.

Pak už jen zakončit stezku v kulturním domě, kde musím odevzdat klíček, který byl spolu s trikolorou symbolem vodňanského putování. Na závěr nás čekala retro výstava dobového vybavení, hraček nebo oblečení. Na cestu domů jsme dostali žvýkačky Pedro, asi jako připomínku dob minulých.