Čtvrtek 27. srpna dopoledne

Včera se ukázalo, že sehnat v patnáctimilionovém Istanbulu čtyři krabice na kola není vůbec jednoduchý úkol. Od rána až do pěti odpoledne jsme objížděli a obcházeli cykloprodejny (alespoň jsme díky tomu shlédli méně turistické části města), než jsme narazili na obchodníka, který sice krabice neměl, ale byl alespoň ochotný nám je opatřit. Zaplatili jsme mu zálohu 20 TL a ve tři hodiny odpoledne má dojít k předání zboží. Je to v asijské části, takže tam jedeme lodí. Držte nám palce, jestli to totiž nevyjde, asi budeme muset kola prodat na trhu.

Středa 26. srpna

A je to! Cíl splněn. Jsme v Istanbulu a dojeli jsme sem na kole. Dorazili jsme v úterý odpoledne, ale poslední etapa nebyla vůbec tak snadná, jak jsme si představovali. Sice jen něco kolem 60 km, ale 5x defekt (3x Vláďa a 2x Zigy). Vláďa navíc musel shánět náhradní duši, takže s nějakým Turkem objížděl džípem cykloprodejny v Arnavutköy, a když jsme odjížděli, tak měl ve městě na každém rohu nějakého známého. Ve výsledku tedy asi 3 hodiny jízdy a 4 hodiny opravování. Ale večer už jsme si užili. Mešity, kebaby, procházka kolem Bosporu… Je tu krásně. A jen tenhle kousek moře nás dělí od Asie.

Úterý 25. srpna

Omlouváme se za delší prodlevu, nedařilo se nám najít wifi. Co se událo od posledního statusu? Ve stručnosti: Především jsme dojeli k Černému moři. Do přímořského městečka Kiyiköy jsme dorazili v neděli kolem 16.30 místního času, tedy za necelých 16 dnů. Z táborského náměstí to bylo 2058 km. Včera jsme popojeli dalších 120 km do Karaburunu, kde jsme se setkali se stopařskou výpravou. S Radimem a Pavlínou jsme popili předražené turecké víno, povyprávěli si pár zážitků z cesty a dnes ráno jsme se opět rozdělili s tím, že večer se sejdeme v našem společném cíli – Istanbulu – který je odtud už jen cca 60 km. Po snídani se tedy s pokřikem Na Cařihrad! vydáme na (doufejme) poslední delší štaci naší dovolené…

Sobota 22. srpna

Hory v národním parku Bulgarka nám daly pořádně zabrat! Ve čtvrtek jsme po vydatném obědě plni energie vyrazili z města Gabrovo do 30 km dlouhého stoupání. Po pár kilometrech ale začalo pršet a déšť se stále zesiloval a zesiloval, voda proti nám tekla proudem, až jsme si připadali, jako bychom jeli uprostřed řeky a někdo na nás neustále lil kýble vody. Teploměr ukazoval 13 stupňů, neměli jsme na sobě ani nit suchou a aby toho nebylo málo, čím výše jsme stoupali, tím více se k nám přibližovala silná bouřka. Zhruba ve třetině kopce jsme se zastavili a přemýšleli, co dál. Jet dolů a pořádně prochladnout, nebo jet na kopec a riskovat zásah bleskem? Zvítězila varianta ústupu, a tak jsme se jako zpráskaní psi vrátili do Gabrova a vzali první hotel, který jsme spatřili. Dobře jsme udělali, pršelo vydatně až do noci.

V pátek ráno jsme vyrazili na druhý pokus. Sice opět pršelo, ale už jen trochu. Tentokrát jsme neustoupili a vystoupali přes průsmyk Shipka až na nejvyšší bod naší trasy – vrchol Buzludža (1411 m n.m.) s ohromným socialistickým monumentem – kruhovou betonovou halou o velikosti menší sportovní arény, za níž se tyčí vysoká betonová věž. Celá památka od revoluce chátrá a věřte nám, že procházet se tam v mlze za deštivého počasí je zážitek, který opravdu nechcete vidět ve svých snech. Přestože vchod je uzamčený, dostali jsme se i dovnitř, takže se těšte na fotky…

Čtvrtek 20. srpna

Včera jsme navštívili údajně největší jeskynní prostor na Balkáně – Deveteška peštera. Na výšku by se tam vešla Petřínská rozhledna. Na délku měří jeskyně cca 2,5 km, z čehož je však veřejnosti dostupný jen zlomek, neboť není radno vyrušovat více než 35 000 netopýrů, žijících v tomto přírodním úkazu. Jinak naše dojmy z Bulharska jsou zatím smíšené. Sice je tu hezká příroda (narozdíl od Rumunska není plná odpadků, Bulhaři totiž umí hodit věc do koše), ale silnice jsou rozbité a zatímco Rumunsko působilo rozvojovým dojmem, bulharská města vypadají, že už mají to nejlepší za sebou. Je tu spousta obrovských opuštěných budov, vymlácená okna, zanedbané monumenty… Pojem „padesát odstínů šedi“ tu nabývá hmotného významu. Zašlá sláva sovětského impéria je vidět na každém kroku. Paradoxně víc, než třeba v Gruzii, která byla na rozdíl od Bulharska přímým členem SSSR. Navíc v noci na dnešek (spali jsme v poli) nás probudila blížící se bouřka, takže jsme ve dvě ráno stavěli stany. Od rána bylo zataženo, takže tu všechno vypadá obzvlášť ponuře.

Úterý 18. srpna HLÁSÍ SE STOPAŘSKÁ VÝPRAVA, KTERÁ PRONÁSLEDUJE CYKLISTY

Ze Svaté Heleny se hlásí další výprava, která vyrazila také z Tábora – ale stopem:

Vše jde podle plánu, zvládli jsme navštívit Klub ve slovenských Košicích a dnes dopoledne jsme dorazili, den po táborskou cyklovýpravě, do rumunské Svaté Heleny. Máme za sebou kolem 1300 kilometrů, ale to pořádný dobrodružství teprve očekáváme. Dnes je ve Svaté Heleně pro změnu posvícení, muzika od oběda hraje a jen tak to asi neskončí. Potvrdili nám tu, že cyklovýprava prý hodně zapařila a vypila hodně kořalky. Kluci tedy zvolnili a jsou asi 210 kilometrů od nás, těsně za hranicemi v Bulharsku. Že by se nám podařilo je ve středu dohnat?  

Pondělí 17. srpna

Čím víc na východ jedeme, tím je to zajímavější. Včerejší etapa, která vedla z banátské Svaté Heleny podél Dunaje až do města Drobeta Turnu Severin, byla zatím asi nejhezčí. Malebná krajina kolem širokého veletoku, parádní silnice se skoro nulovým provozem a časté zastávky na koupání účinně kompenzovaly kořalkový bolehlav některých členů výpravy. Přes nízká očekávání jsme ujeli 130 kilometrů a za odměnu nás čekala postel v hotelu (nenašli jsme totiž vhodný plácek na spaní).

Neděle 16. srpna po ránu

Včera bylo v Banátu veselo. Hodně veselo. Věděli jste, že panák slivovice ve Svaté Heleně má minimálně jeden decilitr? My ne, ale teď už to víme. Dnes se k naší výpravě přidaly čtyři opice a nechce se jim moc šlapat…

Sobota 15. srpna

Zdravíme z rumunského Moldova Noua. Je tu zrovna nějaká pouť, takže tu hraje muzika a všude se griluje. To je něco pro nás! Nacpali jsme se kuřecími špízy se slaninou (frigarui de pui cu bacon), mletými čevapčiči (mititei), zapili to několika točenými Golden Brau a teď máme chuť si jít před podium trochu hodit cyklotretrou. Poté, co se tu vykoupeme v Dunaji a odpočineme na pláži, se pomalu vydáme směrem do Svaté Heleny, kde bychom chtěli dnes přenocovat u našich krajanů. Je tu příjemných 42 stupňů, takže se moc těšíme na další výšlap do banátských kopců.

Pátek 14. srpna

Včera po obědě ve výborné restauraci Gradska Kafana jsme se pár kilometrů „vezli“ za traktorem, který nám krásně rozrážel vzduch. Navíc pánové na korbě byli moc hodní a házeli nám do jízdy hrušky. Jako by věděli, že po dobrém jídle zrovna potřebujeme sladkou tečku. V Bělehradě jsme pak udělali zastávaku v restauraci Gusan, kde Jelda, Zigy a Radim při stopařské výpravě obědvali před třemi lety cestou do Albánie. Když jsme paní servírce ukázali společné foto, byla nefalšovaně nadšená a musela se jít hned pochlubit šéfovi a do kuchyně. Málem i slzička ukápla. S přáním „srečan put“ jsme pak obdrželi na cestu dvě lahvičky rakije a odjeli jsme s tím, že za „3 godine“ musíme zase přijet. 

Čtvrtek 13. srpna

Zdravíme ze srbského Vrbasu. Je tu sice rovina, ale dnes má svůj den Vláďovo kolo – nejdřív prázdné zadní kolo a pak brašna zapletená do drátů kola. Tak se to snaží opravit s pomocí náhradních drátů a lepenky, snad to pomůže.

Středa 12. srpna
První pasová kontrola za námi – na hranici Chorvatska. Pas kupodivu nikdo z nás nezapomněl doma. Defekty se nám tentokrát zcela vyhnuly a jediné, co nás brzdilo, byly Zigyho střevní potíže. Zatím jsme překonali maďarské kopce, bleskově přejeli Chorvatsko a v půl deváté už jsme večeřeli v Srbsku. Přespali jsme v Oaze miru u pana Tomislava, který skoro každý víkend hostí srazy občanů Liberlandu (který je odtamtud asi 5 kilometrů). Tachometr se po včerejšku zastavil na čísle 180 km, během pěti dnů jsme byli v pěti státech. 

Pondělí 10. a úterý 11. srpna

V pondělí ráno jsme se probudili u Neusiedlersee a vyrazili dál. V úterý kolem poledne jsme plánovali poslat pozdrav z Balatonu. Ale bohužel to nešlo tak rychle. Maďarsko nás zpočátku uchlácholilo tím, že je všude rovina a v každé vesnici hospoda s vychlazeným pivem. Už od pondělního večera ale jedeme po kopcích a ne zrovna malých, a aby toho nebylo málo, dnešní dopoledne jsme zabili blouděním po lese a přenášením kol přes kořeny. Plány nám překazila ohromná ohrada s jeleny, která nebyla na mapě a kterou nešlo projet, protože vrata byla důkladně zamčená. Oproti původní trase jsme tedy museli značně improvizovat a skončilo to tím, že jsme po 2,5 hodinách vyjeli z lesa cca 2 kilometry od vesnice, kde jsme byli předtím. Naštěstí tu mají aspoň dobrý guláš a radlera.
Po dopoledním bloudění lesem jsme pro změnu bloudili po polních cestách kolem dálnice, pak jsem píchnul a nakonec jsme strávili nejmíň hodinu ve Veszprému, kde si Zigy nechával opravit ohnutou přehazovačku. Cítili jsme se dost zoufale, nakonec jsme to ale trochu nakopli, ujeli 35 km za hodinu a čtvrt a teď už se koupeme v Balatonu. Až zapadne slunce, vyrazíme ještě dohánět kilometry…

Sobota 8. a neděle 9. srpna

V sobotu jsme ujeli 153 km, přespali jsme v ovocném sadu asi 20 až 30 kilometrů za Hornem, v neděli jsme si dali porci 155 km přes Vídeň až k Neusiedlersee. Potkal nás první defekt. Řešili jsme rozbitou přehazovačku. Součástky jsme naštěstí našli v trávě dva kilometry nazpátek a zdárně jsme to opravili. Taky máme za sebou první pád. Zigy se zapomněl vycvaknout z pedálu. Přes den teplota kolem 40 stupňů, takže se chladíme v Dunaji a vychlazeným pivem. Zatím to jde, ale pomalu začínáme chápat, proč lidi na dovolené cestují letecky.