Pořadem v knihovně provázela Štěpánka Činátlová, která hned v úvodu pustila návštěvníkům video o fenoménu zvanému urbex. Urbexeři jsou lidé, kteří navštěvují staré a opuštěné budovy a zachycují atmosféru uvnitř. Perlami pro ně jsou původní kusy nábytku, nádobí a další vybavení. Mají však jedno přísné pravidlo – nic neničit ani neodnášet. Upozorňují tím na chátrání objektů. Správný urbexer smí na místě nechat jen své stopy, ale ve společnosti na tuto aktivitu zřejmě neexistuje jednotný názor. Ve zmíněném videu se parta mladíků-urbexerů vydala do vily Marta pod Hradišťským vrchem, kterou nechal v Písku vystavět otec Dagmar Šimkové, bankéř Jaroslav Šimek. Na webu projektu Čtení z Písku se dozvíte, že vila byla pojmenována po manželce Jaroslava Šimka Martě. Žádné dobové skvosty ve videu vydaném vloni na podzim ale urbexeři nenašli. Podle jejich záběrů probíhají v interiéru vily opravy a rekonstrukce.

Těžký osud

Diskutující se v knihovně shodli, že je velká škoda, že Dagmar Šimkovou v Písku nepřipomíná žádná pamětní deska nebo cokoliv jiného. Narodila se v 23. května 1929 v Praze a zemřela v 24. února 1995 v australském Perthu. K Austrálii měla vztah, protože tam emigrovala za svou sestrou. Dagmar Šimková jako mladá studovala na píseckém gymnáziu a v roce 1948 se zapsala ke studiu na filozofickou fakultu do Prahy. Protože byl její otec bankéř, studovat tam nemohla. Projekt Totalita, připomínající osudy politických vězňů, zmiňuje, že Dagmar Šimková byla v říjnu 1952 zatčena StB a obviněna z rozšiřování letáků a tvorby posměšných plakátů, které zesměšňovaly Gottwalda a Zápotockého. Měla také podle režimu poskytnout úkryt dvěma kamarádům, vyloučeným ze studií, kteří byli posláni na vojnu, ze které utekli, když se chtěli dostat na západ. Matku Dagmar Šimkové také zatkli a odsoudili na jedenáct let, po sedmi letech ji propustili na amnestii. Veškerý majetek rodiny byl zabaven.

Dagmar Šimková byla propuštěna z vězení v roce 1966. Pracovala v sodovkárně a z platu jí strhávali peníze, které měla dlužit ministerstvu vnitra za to, že odmítala ve vězení pracovat o nedělích. Na jaře 1968 se podílela na založení skupiny K 231, která sdružovala bývalé politické vězně. Po srpnové okupaci roku 1968 odjela s matkou do australského Perthu za svou sestrou. Ministerstvu ještě před tím doplatila neodpracované neděle. Po roce 1989 několikrát do své vlasti přijela.

Důstojná vzpomínka

Otec Dagmar Šimkové zemřel tragicky na konci války. Lékaři ji doporučili na nějakou dobu změnit prostředí, takže dva roky studovala v Ústavu anglických panen na zámku ve Štěkni, který patřil řádovým sestrám. A právě ve Štěkni by měli Dagmar Šimkové odhalit pamětní desku. Na rozdíl od Písku. V městě nad Otavou se o důstojnou připomínku této politické vězenkyně snažila první porevoluční starostka Věnceslava Skřivánková. Navrhovala, aby jméno Dagmar Šimkové nesla plánovaná lávka nad václavským jezem. Nakonec se ale město rozhodlo pojmenovat lávku po jejím autorovi, významném českém architektovi a píseckém rodákovi Josefu Pleskotovi. Na besedu o Dagmar Šimkové přišla také architekta Laura Jablonská, která je členkou komise rady města pro architekturu a urbanismus. Přislíbila, že téma pojmenování po Dagmar Šimkové před svými kolegy opět otevře. Bylo by to velmi symbolické, protože vila Marta pod Hradišťským vrchem je od místa plánované lávky na dohled.

Dagmar Šimková byla před rokem im memoriam v rámci mezinárodního festivalu proti totalitě Mene Tekel oceněna. Iniciativa Mene Tekel si dává za cíl připomínat historické mezníky nejen naší země, ale i dalších států Evropy s přesahem do částí světa, kde jsou porušována základní lidská práva.

„Z vězení se pokusila utéct, což jí vyneslo tři roky vězení navíc,“ řekla o Dagmar Šimkové moderátorka pořadu v knihovně Štěpánka Činátlová. Dodala, že Dagmar Šimková velmi špatně vzpomínala na věznění v Písku, kde prý byly špatné podmínky a například chyběly sprchy. „Při svém působení v Austrálii byla Dagmar Šimková velmi aktivní a fungovala i jako sociální pracovnice pro vězenkyně. Bohužel ve světě se o ní ví možná více, než u nás v Písku,“ doplnila Štěpánka Činátlová. Připomněla, že v roce 2009 v Hotelu Bílá růže, kam Dagmar Šimková chodila tančit, proběhla výstava. Osobnost Dagmar Šimkové připomíná také cyklus České televize Neznámí hrdinové v díle Ta krásná holka z vily nad řekou. Politický proces připomněli také studenti Právnické fakulty Univerzity Karlovy v roce 2011, kteří zinscenovali soudní přelíčení, během kterého četli obžalobu.

Dagmar Šimková ve svých pamětech používá výraz „šustit hedvábím“. Ztělesňoval snahu o zachování lidské důstojnosti a jisté noblesy uprostřed neustálého ponižování a teroru za zdmi věznice. „Oslovujeme se zdrobnělinami. Jsme Marušky, Pepičky a Aničky, bez ohledu na stáří a tělesný tvar. Stázička má rozměry barokního šifonéru, a přece pro nás je Stázičkou, tak jako když byla mladá, krásná a štíhlá jako proutek. Protože, opravdu, pro nás je teprve teď skutečně krásná, půvabem propáleným hluboko dovnitř, jako jiskra prohořelá popelem ošklivého těla. Chováme se podle Gutha-Jarkovského, jsme dámy. Střežíme své pohyby, vyjadřování, intonaci, je to stálá kontrola sebe sama, která pomáhá udržet důstojnost. Říkáme tomu šustit hedvábím,“ píše Dagmar Šimková v knize Byly jsme tam taky.