Kdy jste truhlu dostal?
V mých patnácti letech. Já jsem od druhé třídy tancoval v budějovickém folklorním souboru Malý furiant. Tam moje láska k tradicím a krojům vznikla. Celkově jsem měl už v mládí vztah ke starým věcem. Můj otec pochází z malé vesničky Bzí u Dolního Bukovska a já jsem tam navštěvoval sousedku, starší dámu, která se tam vrátila v 70. letech minulého století. Řada venkovských stavení se postupně přestavovala a modernizovala své interiéry. Vyhazovala se kachlová kamna i další věci. U ní v domě to ale všechno zůstalo, včetně pece na chléb nebo dřevěných podlah. Mně se to strašně líbilo. A pak jsem začal staré věci sbírat do proutěného prádelního koše od mé babičky. Měl jsem tam třeba hrneček nebo šátek a v těch devíti letech jsem si myslel, jaké nemám poklady. Postupem času tato láska ke starým věcem narůstala a v mém okolí se to vědělo. Rodiče mého kamaráda z folklorního souboru pak prodávali dům po své babičce a zbyla jim v něm truhla. Nabídl mi ji a já jsem si ji přivezl domů.

K čemu truhly původně sloužily?
Po tom jsem také pátral, abych věděl víc, než že je to kus hezky malovaného nábytku. Dostal jsem truhlu prázdnou a teprve potom jsem zjistil, že se do ní ukládaly kroje a prádlo. Truhla byla ve venkovském prostředí předchůdkyní dnešní šatní skříně. A protože já jsem Budějčák, tak jsem nejdřív pátral po krojích z okolí Českých Budějovic, což jsou doudlebské. Také jsem začal navštěvovat národopisný kroužek při Jihočeském muzeu a tam jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří měli podobný zájem jako já. Povedlo se mi tam získat několik krojů do sbírky, první byl právě doudlebský. Koupil jsem ho za peníze z brigády, když jsem se učil kuchařem. Přivezl jsem ho a uložil na dno truhly. Dlouho tam byl sám, ale dneska už mám tři truhly plné pokladů.

Kolik krojů už ve sbírce máte?
Myslím, že tak sto dvacet, sto třicet. Jen blatských krojů mám dvanáct. Všechno ale nejsou originály, některé jsem i sám šil.

Jak jste se od sbírání dostal až k šití?
Občas jsem získal pouze části kroje a bylo třeba ho zkompletovat. Nejdřív mi je došívala babička. Dřív uměla na vesnici šít každá žena. A když mi bylo kolem osmnácti, řekla mi, že jsem šikovný, posadila mne ke šlapacímu šicímu stroji a naučila mě základy šití. Začátky nebyly jednoduché, musel jsem se postupně takzvaně vyšít. Nevěděl jsem, jak zvětšit střih, složitě jsem je obkresloval a zvětšoval pomocí pravítka. Že je to jednoduché, střih se jen rozstřihne a posune na potřebné rozměry, to mne vůbec nenapadlo.

Kde jste získal střihy krojů?
Po druhé světové válce vycházely úplně úžasné věci od Blaženy Šotkové – Šijeme kroje. Šlo o popisy českých krojů včetně materiálu, rozvržení, množství látek. A postupem pokus omyl jsem šil první kroj. Dneska myslím, že už jich je ke dvaceti, úplných. Ale většinou došívám jen chybějící části. Nejsem profík, švadlena by je zřejmě ušila precizněji. Ale já jsem se svou prací spokojený a ti, kterým kroj šiji, také. Je pro mne velice důležité, aby se člověk v kroji cítil dobře a s láskou jej nosil.

Jaké kroje se nosily v jižních Čechách?
Doudlebský kroj se nosil v oblasti od Českých Budějovic k Českému Krumlovu až k Novohradským horám. Okolo hranic bylo ale hodně německých vesnic a v nich byly kroje trochu odlišné. Třeba sukně tam měli plizované. V českých vesnicích byla sukně jen nabraná v pase a jinak hladká. Hodně se používaly materiály domácí výroby. Len, vlna. Babičky na Doudlebsku kroje donášely ještě do začátku druhé světové války, byly to tedy hodně trvanlivé materiály. Po válce se kroje odložily úplně a začali je nosit jen členové folklorních souborů. Originální kroje jsou staré přes sto let a stále se dají nosit. Důležité je ale skladování, velkým nepřítelem jsou moli. Kroje také musí být v suchu a uložené tak, aby se textilie nemačkala.

Patří kromě krojů k Doudlebsku i další tradice?
Byl to chudý kraj oproti sousedním Blatům. Zajímavé třeba je, že s nevěstou před svatbou obcházela sousedy svatbí. Měla klasický kroj, ale se speciální úpravou hlavy. Nosila čepec a přes něj čtverečkovaný na koso uvázaný šátek. Nesla tašku, které se říkalo cígr. Společně na svatbu zvaly a do cígru vybíraly dary. Každý, kdo něco dal, mohl na svatbu přijít. Každý dar svatbí z cígru přendala do pytle, aby další sousedi nevěděli, co dali ti před nimi. Když byla svatbí šikovná, povedlo se jí dostat třeba i půlku telete. Musela to být ženská, která dokázala zalaškovat a na hospodáře a selky zapůsobit. Nakonec nevěsta cígr zavěsila pod krov domu na půdu, kde se po čase většinou rozpadl. Jeho zavěšení mělo přinést štěstí a ochranu nad stavením a rodinou. Proto se jich zachovalo málo, ale já ho ve sbírce mám.

A v jakých dalších oblastech se na jihu Čech kroje nosily?
Potom tu máme blatský, prácheňský a táborský kroj. S doudlebským jsou to tedy čtyři oblasti.

Byli všichni z každé oblasti stejně oblečení?
Ne. Podle různých částí kroje se dalo poznat, zda jde o svobodnou ženu nebo muže a z jakých oblastí pocházejí. Například na Blatech rok po svatbě nosila žena přes čepec takzvanou zavíječku, podle které ostatní poznali, že je to mladá paní. Když během toho roku přišla do jiného stavu a porodila, tak zavíječku odložila a už ji nikdy nenosila. Ale když zemřela, tak ji v té zavíječce uložili do rakve. Děvčata se dříve vdávala poměrně brzy a podle úpravy hlavy každý bezpečně vdanou ženu poznal. Znakem mladého svobodného děvčete byla černá ozdobná sametka uvázaná přes čelo. Zajímavé je i to, že zavíječka a jiné krojové součásti na Blatech byly vyšívány takzvaným úsporným stehem. Zepředu je vidět celý vzor, na rubové straně jen pár stehů. I tak se tehdy šetřilo.

Jaký je nejstarší kousek ve vaší sbírce?
Tím je modlitební kniha, které se na jihočeských Blatech ale i jinde říkalo nebeklíč – vstup do nebe. Je opatřená mosaznými deskami, do kterých se osazovala i sklíčka. Můj nebeklíč je z roku 1774, ještě psaný švabachem. Sehnal jsem ho v antikvariátu. To je prostě úžasné. Padly na něj celé moje finance za měsíc ve třeťáku, tenkrát celkem 1250 korun.