S jakými pocity jste se po tak dlouhé době loučila s funkcí knihovnice?
Byl to pocit úžasného uvolnění, byla jsem už totiž unavená. Za ta léta něco takového člověka opravdu vyčerpá, byl to i psychický tlak. Náročné to bylo také proto, že knihovna sídlila před letošním přestěhováním v prvním patře budovy městského úřadu, takže se tam muselo po schodech. A když je musíte absolvovat třikrát týdně… Dokud je člověk mladý, tak to nevnímá. Ale pokud se narodí s těžkým fyzickým postižením jako já, je to jiné. Jako dítě jsem nechodila, narodila jsem se s vrozenou vadou – disfunkcí kyčlí. Na nohy mě postavili v Jedličkově ústavu, kde jsem si prožila nějakou chvíli. Abych to všechno zvládla, byla a jsem na sebe přísná.

Díky čemu jste tedy tak dlouho ve funkci vydržela?
Díky tomu, že mám ráda knížky. Už od malička. Bylo mi 4,5 roku, když jsem se vrátila z Jedličkova ústavu. A protože jsem byla vždy taková neřízená střela, bylo potřeba mě nějak zklidnit. Takže jsem měla omalovánky a díky babičce jsem také začala paličkovat, abych seděla a byla v klidu. K tomu se nabalilo čtení knížek.

Ke knihovnické činnosti jste se dostala jakým způsobem?
Dost času jsem trávila u své tety, která byla švadlena a měla svůj salon v domě Karla Kozáka. Ten dělal knihovníka a každou neděli chodil půjčovat knížky. Už tehdy byl velmi starý, takže jsem s ním chodila, aby nebyl tak sám. Byla jsem tedy pomocná knihovnice a tím jsem k tomu ještě víc přičichla. Viděla jsem také, co všechno v knihovně je. Byly to necelé dva tisíce svazků. Když jsem letos odcházela, měla jsem poslední zapsané číslo asi 9680. Takže asi pětkrát více.

Na co nejraději z té celé doby, kdy jste byla knihovnicí, vzpomínáte?
Krásná práce byla s dětmi. Ale posledních pět až šest let už ne, protože děti nemají zájem o četbu. Dnes jsou jiná masmédia, více se zajímají o tablety a mobily. Ty jsou rychlé, vše je hned. Čtení je podle nich ztráta času, takovou mám zkušenost. Můžete děti zkoušet přesvědčovat, ale ono vás to postupně omrzí. Jak z toho ven, nevím. Děti nepřesvědčíte, věří tomu, že co je na internetu, je svaté.

O kolik se proměnil poměr dětí navštěvující knihovnu dříve a dnes?
Hodně moc. Teď jsem měla zapsaných devět dětských čtenářů, přičemž dříve to bylo třeba i osmdesát. To je diametrální rozdíl. Nemohla jsem s tím poklesem dělat nic, ani kantoři, kteří by děti měli vést ke čtení, si s nimi nevědí rady. Přesvědčit dítě, aby si sedlo a přečetlo třeba pět stránek a pak napsalo, o čem četlo, je těžké. Je to pro ně nuda. Co není hned, to je nebaví.

Počty dospělých čtenářů zůstaly?
Ne, chodí jich také velmi málo. A mám takový pocit, že to je rovněž dáno masmédii. Není čas. Ale je to o tom, že kdo chce, čas si udělá. Záleží, jak byl člověk vychován a k čemu byl veden.

Jak byste porovnala knihovnickou činnost dříve a nyní, kdy nastoupily technologie?
Já jsem jela pořád postaru a první digitalizace se začala dělat teprve loni. K té činnosti dříve mohu zmínit, že v době před revolucí až do roku 1990 to bylo třeba tak, že jsem s knihami chodila k rybníku Pila, když tam byly rekreace Svazu družstevních rolníků. Vybrala jsem soubor až 250 knih a dvakrát týdně jsem je tam chodila půjčovat. Pro knihovnu to znamenalo dalších přibližně 50 čtenářů. Jen pro orientaci, v jednom roce bylo zapsáno třeba i 130 čtenářů, což činilo přes sedm tisíc výpůjček ročně.

Co vám šest desítek let v knihovně dalo a co vzalo?
Daly mi, snad až do smrti, určitý přehled jak v české, tak i světové literatuře. To mi nikdo nevezme, mám to v sobě. A co mi vzaly? Plno večerů. Ale i to bylo dobře, protože jsem se díky tomu vzdělávala, což jsem se snažila také svého syna a rovněž ostatní děti. Při tom jsem alespoň zapomínala, jaké mám potíže.

Jaký žánr máte osobně nejraději?
Literaturu faktu a knihy o Šumavě. Jsem Šumavou úplně nemocná. Kolik jsem jich o ní přečetla? Těžko říci, ale stovka je málo. Šumavu mám opravdu ráda, jezdila jsem tam dokonce i na koně. A mohu říci, že nejkrásnější pohled je opravdu ze hřbetu koně.

Co byste popřála sedlické knihovně, s níž jste spojila svůj život?
Aby si do ní čtenáři našli cestu, zvlášť když se přestěhovala do přízemí a nemusí se už chodit po schodech do patra. Protože generace od 65 let už kvůli tomu také nechodila. Ale nikdy by se neměla házet flinta do žita. V každé knize najde člověk nějaké poučení a každá má své kouzlo. Leckdy třeba autor, který není tak „profláknutý“, má ve svých dílech hlubší myšlenky a závěry než ten, který je věhlasný.