Že Strakoničtí na výtvarné a tvořivé soutěže slyší, o tom svědčí hojná účast. Porotci museli zhodnotit na 150 obrázků a prostorových výrobků od 350 autorů. Počty nesedí, ale to proto, že právě makety kolotočů a stánků vyráběly kolektivy. Například senioři z domova v Rybniční ulici. Vytvořili tak dokonalé repliky stánků s pečivem a perníkem, že se člověku nejen sbíhají sliny, ale musí ocenit i smysl pro detail. Jaká byla pouť jejich mládí? „Krásná, moc krásná,“ podívají se na sebe Věra Maňhalová (82) a Květoslava Bielčiková (65), „chodilo se do kostela, to především. Na pouti se kupovala perníková srdce, cukrová vata, lízátka a kyselé okurky rychlokvašky. Ty nechyběly nikdy a chodili na ně zejména chlapi.“ Dámy se smějí. Ještě vzpomenou na pouťové zábavy, kde prý velmi často vznikaly nové lásky. „A víte, že já si na takové zábavě také namluvila svého muže?“ přizná Věra Maňhalová.

Výstava potrvá do 18. října. Dost času na to zpříjemnit si některý z podzimních dnů. Na starší zcela jistě dýchne nostalgie. Děti totiž nemalovaly moderní atrakce, jak by se mohlo zdát. Ale kolotoče, na nichž se vozily i generace před nimi. Ruské kolo, řetízkový kolotoč, houpačky, autodrom. Doporučujeme nespěchat. Zadíváte-li se pozorně na některé obrázky, najdete v nich poselství těch nejmenších a nejmladších dospělým. Rozesmáté obličeje, rodiče, kteří stojí před kolotoči a čekají na své caparty. Lze v tom vyčíst, že pouť radost skutečně rozdává, ale také to, že pouťové veselí by pro děti nebylo stoprocentní, kdyby si ho s nimi neužívali i jejich rodiče. Pokud nevěříte, zadívejte se třeba na výkres Terezy Hruškové. Okaté postavičky, jedna drží růže, druhá balonek s nápisem Love. Za nimi je střelnice. Obyčejné, ale ten výraz vystihla přesně. Šťastný pár v pouťovém víru. Zda jde o maminku a tatínka nebo o dívku a chlapce, to už si každý musí přebrat se svou fantazií sám.

 Text a foto Jarka Krejčová