Žijete a tvoříte na samotě u Písku a kromě nové knížky Sam nechce jít do školy, jste napsala mnoho dalších, například Bětka a ztracený míč, O ztracené ponožce či Matýskovi dobré skutky. Čerpáte inspiraci i v přírodě? 

Ano, je to tak, bydlíme v chatičce u lesa. Miluji například zajíčky, takže Matýskovi dobré skutky jsou o zajíčkovi. Doma jsme jich měli několik, piplali je od miminka a jsou to velice zvláštní zvířata. Celá knížka je o tom, jak správně pomáhat, když v přírodě najdu opuštěné mláďátko. Současně jsem maminkou čtyř dětí, babičkou dvou vnoučat. Trávili jsme spoustu času s dalšími rodinami. Vždycky jsme měli plný byt nebo dům, podle toho, kde jsme zrovna bydleli. Mimo našich dětí, tam byli i jejich kamarádi, většinou jedináčci. Bylo to skvělé a čerpám z toho dodnes.

Vystudovala jste ale obor staré textilní techniky a restaurování. Jak jste se k psaní dostala? 

Píšu už asi od sedmi let. Ještě než jsem uměla psát, vymýšlela jsem příběhy a básničky. V podstatě jsem tvořila celý život. Když mi bylo asi patnáct let, do jednoho časopisu jsem poslala povídku. Napsali mi, že je můj projev ještě nevyzrálý. Další mi sice vydali, ale ani tak jsem nenašla odvahu oslovit redakce znovu a skončilo to v šuplíku.

A kdy jste tu odvahu znovu našla?

To už jsem byla v letech, bylo mi přes padesát. Do nakladatelství jsem poslala Bětku a ztracený míč a tu mi hned napoprvé vydali.

Dá se tedy říct, že byla tato práce váš sen?

Byla, vždycky. A sny se mohou plnit i po padesátce. Šlo vlastně jen o to sebrat odvahu a poslat rukopis do nakladatelství. Celý život jsem totiž měla pocit, že to nebude dost dobré.

Čemu jste se do té doby, než jste vydala první knihu, věnovala?

Výtvarnu. S manželem jsme měli firmu, která pořádala výtvarné dílny ve školách a školkách. Nejdřív jezdil pouze manžel, po mateřské jsem se přidala i já. Postupně jsme nabírali další zaměstnance, byl o to velký zájem.

Knihy si ilustrujete sama, ale spolupracujete i s dalšími autory…

Ilustrovat jsem vlastně začala až své knihy. A obrázky k té první mi dokonce vytvořila dcera, také spisovatelka a ilustrátorka Magdalena Takáčová.

Vaše příběhy mají často morální přesah. Proč ho do děl vkládáte?

Přiznám se, že pro mě je prvotní poutavý příběh. Myslím si, že dnešní děti mají problém s tím, že je čtení nebaví. Snažím se, aby příběhy byly zábavné, ale zároveň, aby si čtenáři něco nenápadným způsobem odnesli. Nechci moralizující děj, ale aby vše přirozeně vyplynulo z příběhu.

Nová kniha Medvídek Sam nechce do školy se zabývá závažným tématem šikany a to už ve velmi nízkém věku. Proč jste si toto téma vybrala?

Vyloučení z kolektivu, posmívání se a podobně se ještě doslovně nebere jako šikana, ale už je to takový začátek. Malé děti to velmi těžce nesou. A pro rodiče to není snadné a nemůžou ani uvěřit tomu, že už v takto nízkém věku umí být děti zlé. Mluvím o školce a přibližně první třídě. Otvírám toto téma prostřednictvím příběhu, takže při společném čtení může rodič zjistit, co jejich syn nebo dcera prožívá.

Můžete příběh přiblížit?

Medvídek se moc těší do školy, je přátelský, chce se pozdravit se spolužáky, ale ti se mu rovnou začnou posmívat. Třeba proto, že má hnědý kožíšek nebo divně mluví, bručí. A on je z toho smutný, nechápe to a začne jim věřit. Můžu ale prozradit, že vše dopadne dobře.

Vycházíte z nějaké osobní zkušenosti?

Sama jsem nic takového neprožila, ale u mladšího syna v první třídě náznaky šikany byly. Nicméně paní učitelka vše zarazila hned v začátku.

Nejste pedagog ani psycholog, radila jste se při psaní knihy s odborníky?

Dělala jsem velkou rešerži, četla jsem mnoho studií a podkladů jsem měla opravdu hodně. Původní představa totiž byla, že knihu napíšu obsáhlejší, ale protože je to pro malé děti, rozhodla jsem se pro kratší verzi.

Příběh je psaný tiskacím písmem. Proč tomu tak je?

V některých školách se totiž při výuce čtení začíná používat takzvaná genetická metoda. Děti se učí číst pomocí velkých tiskacích písmen. Na knižních veletrzích za mnou často chodí maminky a ptají se, zda toto písmo používám. Inspirovalo mě to a další pohádky už budu psát jen takto.

Jste velmi aktivní autorka. Loni jste vydala dvě knihy, nyní vám vyšla další a v tiskárně už čeká úplně nový příběh. O čem bude?

Jmenuje se Barča není lenochod a vyjde v červnu. Knížka je složená z šesti příběhů, které hlavní hrdinka prožívá. Barča je zvídává, vtipná a takovým tím dětským způsobem si povídá se zvířátky. A teď mi vlastně dochází, že i tady čtenář najde morální přesah.

Dá se psaním uživit?

Psaní tvoří přibližně polovinu mého příjmu, řekla bych, že tímto způsobem se stoprocentně uživí jen naše největší spisovatelské celebrity. Zbytek příjmu tvoří ilustrování pro další autory nebo pro naší rodinnou firmu zaměřenou na výrobu samolepek na zeď a nažehlovaček.

Celý život spolupracujete s manželem. Dokonce jste napsali knižní sérii o Puím a Rikim. Jak spolupráce funguje, zvlášť v manželství po tolika letech?

Ano, je to tak. Manžel, který je malíř, před spaním rád dětem vyprávěl velmi originální pohádky, ale nikdy nedošlo k tomu, že by je napsal. A když přišel s nápadem o gekonkovi Puím a Myšákovi Rikim, nabídla jsem mu, že budeme psát spolu. A fungovalo to naprosto skvěle, říkali jsme si, že jsme měli začít mnohem dřív. Moc nás to bavilo. Chystáme dokonce další díl, který už je také napsaný.

Co plánujete dál v tvůrčí oblasti?

Co nejvíc dalších knížek. S manželem přemýšlíme, že napíšeme detektivku pro dospělé a určitě další díly Puího a Rikiho.

A jakou vaši knihu si děti podle vás nejvíce oblíbily?

Asi právě Puího a divokou trojku. Několikrát se nám stalo, že za námi přišli rodiče, jejichž dítě si nechtělo číst, ale divokou trojku čtou a baví je. Poprvé nás z toho úplně mrazilo, protože to je přesně, co od psaní chceme nejvíce.

Kateřina Štěpánková