Dětský domov se ve Zvíkovském Podhradí otevřel 19. září 1954 ve vile, kterou původně vlastnil majitel dřevařské společnosti Otto Frejka. Odkázal ji svému lékaři Jan Hlachovi, ten pak vyplatil pozůstalé po původním majiteli a vilu pronajal pro školské účely. Z pamětních knih vyplývá, že se o využití vily odehrál střet odboru školství okresního národního výboru s Ústřední radou odborů, která vilu chtěla získat jako odborářskou zotavovnu. Na začátku existence domova tu žilo 25 dětí ve věku šest až jedenáct let.

Za celých 70 let se v dětském domově vystřídalo pouze šest ředitelů – první byl Václav Jeřábek, pak Anna Pospíšilová. Božena Nácovská byla ve funkci od roku 1964 až do roku 1998. Pak zde od roku 1999 byl ředitelem Václav Škola a po něm Marie Barabášová do roku 2018, kdy nastoupil do funkce Vilém Fink, který předtím vedl milevskou pobočku okresního domu dětí a mládeže.

Ve Zvíkovském Podhradí původně existovala také jednotřídní škola, která byla zřízena v bývalé restauraci Gabriela Bláhy. Dnes děti dojíždějí ze Zvíkovského Podhradí do školy v Záhoří, děti z milevské skupiny navštěvují školy v Milevsku.

Menší skupiny jsou lepší průpravou do života

Domov je určen pro děti od tří do 18 let, studenti mohou setrvat až do 26 let. Po dosažení dospělosti uzavírají dohodu o prodloužení pobytu, tu lze pak ukončit kdykoliv během jejího trvání. Obvykle ji ukončují samy děti. „Pocítí volání svobody a chtějí ukázat, že už to samy zvládnou. Někteří mohou mít při odchodu z domova našetřeno až půl milionu korun, to je velké lákadlo,“ říká ředitel Vilém Fink.

Někdy ale právě na tyto peníze čekají i rodinní příslušníci, kteří po celou dobu projevovali o dítě jen mizivý zájem. „Děti si často myslí, že původní rodina čeká na ně. Čeká se tam ale někdy jen na jejich peníze,“ mluví ze zkušenosti ředitel.

Nejmenší děti se v současné době umísťují k trvalým nebo dočasným pěstounům. Pěstounů je ale trvalý nedostatek. „Za celou dobu, kdy jsem od roku 2018 ve funkci, šel od nás do pěstounské péče jediný chlapec. Jedna nezisková organizace mu zřídila medailonek v rámci kampaně Hledáme tě mámo, táto a jeho příběh zaujal jednu paní. Kontaktovala orgán náhradní rodinné péče v Českých Budějovicích, uskutečnilo se setkání, nakonec si chlapce odvezla domů. Doufáme, že to spolu zvládnou,“ vyjadřuje přání ředitel.

Milevská skupina je průkopnicí současného trendu

Hodně se mluví o transformaci dětských domovů, krajské zastupitelstvo právě na posledním zasedání rozhodlo o nákupu několika bytů a domů, kde byl měly žít samostatné skupiny. „To se týká hlavně velkých domovů, kde mají třeba pět skupin. U nás máme tři skupiny, z toho jedna už dlouho obývá půl rodinného domu v Milevsku. Cílem je, aby děti poznaly běžnější model života, nejraději v běžné městské zástavbě, nikoliv v izolovaném zařízení. My touto cestou jdeme už 15 let a považujeme ji za správnou. V milevské skupině žije sedm dětí, s nimi dvě denní vychovatelky a na noc přichází noční vychovatelka. Není to vždycky jednoduché. Když například ze školy zavolají, že se musí některé dítě ze zdravotních důvodů vyzvednout, musí do skupiny zaskočit, kdo má ruce, nohy. Tady ve Zvíkovském Podhradí zastoupí kuchařka, uklízečka nebo údržbář, v milevském bytě si musí poradit. Samozřejmě se ale snažíme i od nás vypomoci,“ zmiňuje ředitel Fink.

V milevském domě, kde žije tato skupina, se nachází v přízemí obývák, nahoře tři pokoje. „Pro sedm dětí je to nadoraz. Vychovatelky nemají žádnou místnost pro sebe. Do této skupiny zařazujeme děti s ohledem na sourozence a také na potřebu školní docházky. Poblíž je speciální škola a také střední odborné učiliště, které nabízí učební obory. Někdy také vycházíme vstříc širší rodině, třeba babičce, která má zájem o kontakt s dětmi a do Zvíkovského Podhradí by se obtížně dostávala. Pokud není rodina závadová, snažíme se kontakty dětí s ní podporovat. Děti tam odjíždějí třeba o prázdninách,“ říká ředitel.

I ve Zvíkovském Podhradí děti žijí ve dvou skupinách a snahou je, aby se zapojovaly i do běžného provozu. Mají například připravené suroviny a dokončují si večeře, střídavě o jednom víkendu vaří personál domova a druhý víkend si vaří samy děti s vychovatelkou. Personál má v domově celkem 18,5 úvazku.

„Stát měl ambici zrušit kojenecké ústavy. I my jsme žili v domnění, že nás brzy zruší, ale kvůli nedostatku pěstounů tato situace nenastává. Hledají se tedy způsoby, jak děti z velkých zařízení rozdělit do menších skupin. My tu například máme dvě pětičlenné sourozenecké skupiny. O tak početnou skupinu budou mít pěstouni stěží zájem, protože stále je tu snaha, aby se sourozenci nerozdělovali,“ popisuje současnou situaci Vilém Fink.

Žádoucí jsou mužské vzory

Oslava sedmdesátého výročí dětského domova, který sídlí v krásné vile obklopené neméně krásnou zahradou, se konala 8. června. Pozváni byli hosté, přátelé domova a přijeli i někteří bývalí klienti, kteří tu strávili dětství. Na návštěvu přijel i hoch, kterého si nedávno vzala žena do pěstounské péče. Dorazili spolu.

Na oslavě děti hrály na kytary a bicí, tyto kroužky v domově vedou Vlastimil Pinc a Radek Indra z Milevska. Do tajů rybaření děti zasvěcuje Petr Kvita. S Helenou Žydkovou Smolkovou zájemci recitují nebo nacvičují různé dramatizace. V domově je i keramický a turistický kroužek. „Snažím se, aby kroužky u nás vedli i chlapi a děti nebyly obklopeny jen ženami. Máme tu víc chlapců než dívek, potřebují mužské vzory. Od dubna máme konečně i vychovatele,“ podotkl Fink. Zaměstnanci domova zvládají i roli náhradních rodičů při absolventských plesech ve školách a podobných příležitostech.

Jak dětí tráví prázdniny?

O prázdninách některé děti odjíždějí k rodině nebo příbuzným, další se zapojují do různých aktivit „Spolupracujeme s píseckou organizací Švagr, která pořádá pro děti nejen letní tábory, ale třeba i velikonoční. Přáteli našeho domova jsou také manželé Lenka a Zbyněk Soldátovi z Yacht klubu na Radavě, kde umožňují dětem pobyty s výlety, jízdami na jachtičkách i závody. Další sponzor nám umožňuje pobyt v Krkonoších, děti mají stravu a pobyt zadarmo. Na tábory posíláme děti podle jejich zájmů, někdy se nám podaří v létě i na týden úplně zavřít,“ říká ředitel. „Jednou nám tu ale jedno dítě zůstalo, na poslední chvíli nemohlo odjet, protože ho srazilo v Záhoří auto a muselo tu zůstal se zlomenou nohou. To jsme se sem pak nastěhovali s manželkou a našimi dětmi,“ vzpomíná ředitel. V zimě se domov snaží o pobyt na horách.

Občas někdo zazvoní

Dospělí klienti jsou momentálně v domově dva, protože ještě studují. „Pro ty se snažíme na léto sehnat nějakou brigádu,“ říká ředitel. „Za mojí éry jsme tu měli i jednu vysokoškolačku. Studovala pedagogickou fakultu. Ta ale na nynější setkání nepřijela,“ zmínil.

Vilém Fink přiznává, že o dětech, které domov opustí, většinou zaměstnanci ztratí přehled. „Často si pořizují nové telefony a mění čísla, takže když jsme teď chtěli zvát na oslavu 70. výročí, řada čísel už byla nefunkčních. Pokoušeli jsme se proto rozhodit informaci na sociálních sítích. Kolik bývalých klientů přijelo, to vlastně ani přesně nevím. Já jsem tu posledních šest let, tak ke mně se moc nehlásili. Spíš k zaměstnancům, kteří jsou tu delší dobu. Žádnou prezenci jsme ale nedělali. Stává se ale občas, že tu někdo zazvoní a řekne, že tu pobýval před třiceti lety, povypráví, kde bydlí a co dělá, nebo přiveze ukázat děti. Ti, co se jim v životě nedaří, se obvykle už neozvou,“ popisuje Vilém Fink ze zkušenosti.

„Na oslavě jsme přivítali i bývalé ředitele a ředitelky Václava Školu, Marii Barabášovou a Boženu Nácovskou. I děti si mohly pozvat své hosty – oblíbenou učitelku nebo kamaráda ze školy. Přivítali jsme také partnery a přátele domova. Pěvecký sbor ze Zvíkovského Podhradí nám zazpíval, i s panem starostou, slovo měli současní i bývalí zaměstnanci a také děti. Zájem byl o pamětní knihy a fotky ve vzpomínkové místnosti, kterou jsme vytvořili uvnitř budovy. Během odpoledne proběhla také ukázka policejní práce, děti si mohly vyzkoušet lukostřelbu ve stánku píseckého domova dětí a mládeže, grilovali jsme,“ popisuje ředitel oslavu.

Současně Vilém Fink vyvracel mýtus, že děti mají v domově nadstandardní materiální vybavení. „Snažíme se, aby měly to, co ostatní spolužáci ve škole. Jestli si někdo představuje, že tu dítě dostane každých půl roku mobil za dvacet tisíc, tak to rozhodně ne. V botách za pět tisíc taky naše děti nechodí. Hodně peněz nás ale stojí rovnátka. Ty děti chtějí stejné jako spolužáci a to jsou desetitisíce. Můžeme si ty částečně peníze vzít ze sirotčích důchodů, ale ty nemá každý,“ zmiňuje ředitel.

Pomohly by startovací byty

„Když dítě domov opouští, vždycky je tu otazník, jak zapůsobí původní rodina. Svou roli může hrát i samota, kdy mladý člověk může začínat nový život bez rodiny, bez přátel. Proto nabízejí neziskové organizace takzvané mentory. Vlastně i já jsem teď takovým mentorem pro jednoho dvacetiletého mladíka, který se mnou řeší různé situace – třeba jestli konkrétní částka za pronájem garsonky je hodně nebo málo, nebo jestli si má vzít auto na leasing. Pro mě jsou to pořád děti domova, neříkáme tu dětem klienti a už vůbec ne chovanci, jak to čteme v pamětních knihách,“ zmiňuje s úsměvem Vilém Fink. „Určitě bychom uvítali, kdybychom pro dospělé měli k dispozici nějaký startovací byt,“ dodává.

„Dětské domovy podle mě nezaniknou ještě hodně dlouho, když nechci říct, že budou potřeba pořád, protože pěstounů se nedostává a vždycky budou děti, o které z různých důvodů nebude zájem. Cílem tedy je, aby se jednotlivé skupiny dostávaly do domů a bytů, kde žijí způsobem podobným životu v rodině, a v původních zařízeních aby zůstávaly menší komunity. Tak to u nás už je, takže nás v dohledné době žádné změny nečekají,“ konstatoval Vilém Fink.