Jaké byly vaše hudební začátky?

Petra: Já byla na úplném začátku kapely. Jako nástroj jsem si vybrala bubny. Vždycky jsem obdivovala bubeníky mých oblíbených kapel. Velice mě tenhle nástroj bavil, ale je sranda, že na začátku působení v kapele na mě bicí tak trochu zbyly. Pak jsem chodila na Základní uměleckou školu v Bechyni, kde jsem se hraní na bubny doučovala.

Alena: Já byla taky u začátků kapely podobně jako sestra Péťa. Tehdy na mě vyšla baskytara. Líbí se mi na ní, že ač se to nezdá, jde o hodně náročný nástroj, který je důležitou součástí každé kapely. Během hraní ve VO106 jsem to dvakrát zkoušela v kapele Elizabeth. Vyšlo to až na ten druhý pokus. Bylo to pro mě náročné, ale povedlo se. Pak jsem s nimi objela spousty koncertů. Dnes musím říct, že členy kapely obdivuji, protože je to opravdu dost náročné. Hrajete několikrát za týden celovečerní, mnohdy až šestihodinové koncerty. To je spousta písniček, které musíte umět. Hodně mi to dalo a jsem za tu zkušenost ráa. Pak jsem otěhotněla a učinkování v Elizabeth muselo jít stranou. Hraní ve VO106 je pro mě srdcová záležitost a tak znovu pokračuji.

Hedvika: Já jsem se ve třinácti začala věnovat zpívání. Hodně mě to bavilo. Zpívala jsem po různých místech, dokonce i v Praze. Mým oblíbeným žánrem byl rock a pop. Dokonce jsem časem dostala nabídku od známé hudební skupiny Fantom, se kterou jsem zpívala na několika koncertech. Byl to pro mě obrovský zážitek a dodnes za to členům skupiny děkuji. Letos budu zpívat českou národní hymnu v Ostravě, kde se konají Dny NATO. Pracuji totiž u vojáků v Bechyni. Dostala jsem se k tomu úplnou náhodou a samozřejmě se moc těším. Bude to pro mě velká čest. Jinak k holkám jsem se dostala až časem. Tenkrát hledaly zpěvačku a tak jsme si několikrát napsaly. Mně se jejich styl dost líbil. Tak jsme to spolu zkusily a vydržely jsme to až dodnes.

Marie: S hraním jsem začala ve čtrnácti letech. V patnácti jsem měla první koncert. Byl to takový nenápadný nátlak. Přijela jsem k holkám na koně a vůbec jsem o nějakém záměru na společné hraní nevěděla. Záhy se mi to řeklo ve stylu: „Máme kapelu a chceme zase hrát. Vůbec na tebe nebudeme chvátat, postupně se to naučíš.“ Holky si mě vychovaly a naučily mě na kytaru. Z takového toho nenápadného: Hele budeme si hrát jenom ve zkušebně a bude to jen tak pro radost, vzniklo to, že po měsíci byl první koncert a já o něm ani nevěděla. Kdyby mi holky o něm řekly dřív, patrně bych tam nešla. Takže jsem vděčná, že s tím počkaly.

Kdy a jak vaše dívčí kapela vlastně vznikla?

Petra: Musela jsem chvilku popřemýšlet, ale jednalo se o rok 2011. Příští rok tedy oslavíme deset let. Nejdříve jsme začaly ve třech holkách. Tenkrát ten nápad vznikl spontánně. V kapele jsme měly zpěvačku, hráčku na baskytaru a bubenici, kterou jsem byla já. Vlastně jsme tenkrát navštěvovaly koncerty a líbily se nám kapely, tak jsme si chtěly vyzkoušet, jak to asi vypadá z té druhé strany. Je pravda, že tenkrát jsme vlastně já ani sestra Alča neuměly na nástroje hrát a učily jsme se to až za pochodu. Zhruba o dva roky později jsme měly náš první koncert v Raděticích. Tam s námi ještě hráli dva kluci, kteří nám pomáhali, jelikož uměli hrát na nástroje o něco líp než my.

Jak jste se do Radětic na první koncert dostaly?

Petra: Tenkrát jsme byly pozvány. Hráli jsme s další bechyňskou kapelou Žluté Fijalky. Vím, že se ten koncert konal v zimě jako takový předvoj Bernfestu. My jsme všichni z vesniček okolo Bechyně a všichni se známe. Takže už se vědělo, že v Bechyni zkoušíme.

Byla nervozita před prvním vystoupením? A kolik přišlo lidí?

Petra: Nervozita samozřejmě byla obrovská, to je jasné. Lidí přišlo několik desítek, což na první koncert to vůbec nebylo špatné. Tenkrát na náš koncert přišla i naše současná členka Mája, tehdy jako návštěvník.

Marie: Myslím si, že se tehdy koncert holkám velice vydařil a mně se to jejich vystoupení hodně líbilo. Tehdy by mě ale vůbec nenapadlo, že budu stát za několik měsíců na pódiu s nimi. V tu dobu jsem vlastně o kytaře neměla ani žádné ponětí.

Jak jste se potkaly?

Marie: Jak už jsem řekla, přes koně. Moje nevlastní mamka u nich jezdila na koni, chodila jsem tam také. Tehdyzaznělo něco ve smyslu, že by se holky chtěly vrátit k dívčí kapele. Pořád ale neměly kytaristku. Tak jsem si ve čtrnácti pořídila svou první elektrickou kytaru. Po měsíci učení jsem poprvé vystupovala.

Petra: Je hodně srandovní, že jsme ji naučily čtyři power akordy a mohla tak s námi hrát punkové písničky.

Marie: Bylo to vtipné. Já už akustickou kytaru měla dříve. Ale s holkama jsem se dostala k elektrické kytaře, to byla taková hurá akce. Jeden den se šla koupit kytara a druhý den mě holky začaly učit ony čtyři akordy. Takové ty jednoduché punkové písničky jsem zvládla, takže jsem hned mohla jít na jeviště.

Hrajete hodně i vlastní tvorbu. Bylo to tak od začátku?

Petra: Bylo to samozřejmě těžké. Snažily jsme se písně dělat co nejjednodušší a některé hrajeme dokonce dodnes, například písničku Popelka, která patří k těm nejoblíbenějším. U ní je zajímavé, že se její verze už několikrát měnila. Jak textově, tak hudbou. Ještě s ní nejsme úplně spokojené a chceme, aby ji fanoušci slyšeli v co nejlepší verzi. Na prvním koncertu už jsme měly nějakých sedm vlastních písniček.

Máte za sebou vydání EP. Jak k tomu došlo?

Petra: Vydat něco jako cédečko jsme chtěly už od úplného začátku. Protože jsme ale byly studentky, neměly jsme peníze na nahrávání v profesionálním studiu. Musely jsme tedy čekat. Pak se vydala EP, kde byly tři písně plus nějaké živé nahrávky z koncertu. Chtěly jsme to jako prezentaci. Přišlo nám důležité něco takového mít i pro vlastní pocit. Všechny EP desky jsou už dnes rozdané po našich známých. Kdyby si ale někdo chtěl tyto tři nahrané písničky pustit, může prostřednictvím bandzone VO106 nebo na našem youtube kanálu.

Chystáte se i na plnohodnotné cédečko?

Petra: My se ho chystáme nahrávat už letos během listopadu. Chtěly bychom na na něm mít dvanáct písniček. Plán už zhruba máme. Je ale možné, že ještě vzniknou nějaké nové věci, které pak na cédečko půjdou. Uvidíme, jak se to celé vyvine. Poté bychom rády také udělaly klip, který nám ještě stále chybí. Je to další takové splnění snu. Všechno je ale o penězích. Ono i takové nahrání klipu vyjde na poměrně dost peněz, pokud chcete, aby to mělo slušnou úroveň.

Vaší specialitou je logo kapely. Kde jste k němu přišly?

Marie: Před koncertem v Táboře. Jedna holčina nám speciálně k našemu koncertu udělala plakát a něm bylo tohle logo. Všem se nám to strašně líbilo a tak jsme se rozhodli, že si ho tak trochu přivlastníme. Od té doby je s námi všude. Na plakátech, na EP desce, na plackách a nově i na výzdobě pódia při našich koncertech. Snažíme se tohle všechno dávat postupně do kupy. Víme, jak moc je to důležité. Hedvika nám teď vytvořila instagram. Kdyby nás chtěl někdo třeba podpořit tím, že si koupí placku nebo samolepku, stačí se nám ozvat na naše sociální sítě. Chystáme i trička. A až bude třeba během příštího roku nové cédečko, bude to kompletní nabídka.

Jaká vystoupení máte za sebou?

Petra: Bylo toho poměrně dost. Jmenovat můžeme festival Na kopci v Milevsku, Milevské hudební léto, Duha fest v Bechyni, také jsme vystupovaly na jedné soutěži v Praze. Jinak máme koncerty v různých klubech či hospodách. Jakmile se vyskytne nějaká příležitost a můžeme, rády jedeme zahrát kamkoliv.

Všechny: Určitě bychom chtěly pozvat na naše koncerty. Když tam máme lidi, mnohem lépe se nám hraje a je to pro nás velká motivace. Také bychom rády poděkovaly obci Radětice, která nám umožňuje zkoušet v jejich kulturním domě. Vážíme si jakékoliv podpory.