Co všechno jste v letošním roce v Borovanech prožili?

Bylo toho opravdu hodně. Měli jsme velkou slávu – 800 let Borovan. Celý loňský rok jsme připravovali knihu, kterou jsme letos v červnu vydali. To je pro nás velice významná událost, jelikož Borovany do této doby žádnou knihu o neměly a tak bylo mým přáním a snem něco podobného vytvořit. Bylo těžké sehnat na to lidi. Znala jsem Martina Pelicha z Milevska, který sem jezdil fotit masopust. Spolu s ním knihu dávala dohromady i Eva Raymanová. Chvilku se rozmýšleli, protože před námi připravovali knihu pro Branice a už věděli, co to dá práce. Nakonec nabídku přijali. Kniha je úžasná. Nebylo jednoduché se domluvit se všemi lidmi na focení. Ale většina z nich nakonec souhlasila. Martin Pelich s Evou Raymanovou na knize pracovali ve svém volnu. O to více si jejich práce vážím.

Mluví se o tom, že do Borovan připutoval dar z Ameriky. Prozradíte víc?

Momentálně žijeme Emanuelem Bouškou. Ten pocházel z domu od Boušků. Jeho tatínek věnoval pozemek pro výstavbu místní školy. Emanuel se stal farářem a odešel před první světovou válkou do Ameriky a skončil v Dakotě ve městečku Tábor. V Americe si totiž přistěhovalci z České republiky tehdy pojmenovávali městečka po českých městech. Takže jsou tam například Vodňany nebo Protivín. Emanuel Bouška tedy skončil v městečku Tábor, kde byl velice vážený. Nechal tam postavit kostel a zasloužil se o faru.

A na Borovany zřejmě nezapomněl…

Emanuel Bouška napsal ve své závěti: Na rodnou vesnici nikdy nezapomenu a část svého majetku odkazuji borovanské škole. Teď se nám ozvala advokátní kancelář z Ameriky, že tam máme nevyřízené dědictví. Takže 78 let po jeho smrti sem přijel pan Cvach, Čechoameričan z Bechyně. Ten dostal od svého kamaráda, spolupracovníka advokátní kanceláře, za úkol zjistit, jak to tady se školou je. Původně dar skončil v druhých Borovanech u Českých Budějovic, ti ho ale čestně vrátili. Peníze měly jít na výuku ve škole a podobné aktivity. Tady už ale škola řadu let nefunguje. Budova je však funkční, jelikož se tam pořádají různé besídky a další události. Budova bylo zkontrolována a nakonec jsme dostali dotaz, na co bychom částku použili? My jsme tehdy ještě nevěděli, o jak vysoký dar jde. Bylo to 320 tisíc korun. Jelikož má naše bývalá škola špatnou střechu, tak jsem řekla, že bychom peníze použili na opravu střechy. Do třech týdnů jsme měli peníze na účtě.

Umíte si vysvětlit, proč se peníze objevily po takové době?

Těžko říct. Emanuel Bouška měl řadu synovců. Byla to docela velká rodina. Ale opravdu nevím, jak se to mohlo stát. Zřejmě to převzala nová advokátní kancelář, dlouho to někde leželo a pak přišel mladý perspektivní advokát a celou záležitost vytáhl i vzhledem k tomu, že v Bechyni měl známého. Samotný pan Cvach mě poté poprosil, jestli bychom mu nemohli věnovat tři knihy o Borovanech. Jednu že dá advokátní kanceláři, jednu americkému městu Tábor a třetí věnuje československému muzeu v Americe. Celkem je v Americe již pět knih.

Tak to se letos opravdu nenudíte. Ještě něco jste stihli?

Sázení aleje, na to nesmím zapomenout. To napadlo místní obyvatele, kteří původně chtěli vysadit strom na obecním pozemku. V tom okamžiku mě napadlo, že bychom toho mohli vysadit více. Chci upozornit, že to nemělo nic společného s vysazováním stromků v lesích, o kterém informovala média před nedávnem. My tady sázíme čtyři velké aleje, na které jsme letos dostali dotaci. Vysadili jsme celkem třicet stromů. Nechybělo občerstvení v podobě buchet, čaje a grogu. Bylo úžasné vidět, jak si lidé navzájem pomáhají. Celkem se zúčastnilo 85 lidí. Chráněná dílna v Písku nám vyrobila ke stromům cedulky. Jsou na nich popisná čísla domů všech rodin, které se sázení zúčastnil. Je to jednak kvůli vzpomínce a také kvůli tomu, že když půjdou ten svůj strom zalít a nebo se o něj postarat, tak budou vědět, který to je. Uvidíme, jak dlouho tam cedulky vydrží.