Herečka Zlata Adamovská nedávno při návštěvě Veselí nad Lužnicí řekla, že to je soumrak divadla. A pořadatelé by podle ní neměli nevhodně oblečené diváky do sálu pouštět. Jenže svetr a džíny klidně můžete zahlédnout i v Národním divadle v Praze.

„Nedovolila bych si jít do divadla v legínách a košili. Vždycky bych si vzala šaty nebo společenské kalhoty. Dřív se to tak prostě nosilo. A svetr? To by byla ostuda. Pořád je to přece o určité úctě k hercům a celkově – alespoň v divadle by se etiketa mohla dodržovat,“ myslí si Iveta Zlatohlavá z Tábora.

Dramaturg Divadla Oskara Nedbala v Táboře Libor Staněk připustil, že vhled do minulosti sám úplně nemá, protože v divadle pracuje teprve čtyři roky. Téma dress codu – vhodného oblečení, ho ale zajímá. „Obecně, a na tom se shodneme i s ředitelkou Lindou Rybákovou, se etiketa v dnešní době rozvolňuje. Znamená to, že lidí v džínách spíše přibývá, než ubývá. Záleží ale taky na tom, na jaké představení divák jde. Pokud se jedná o konzervativnější hru, tak je oblek daleko žádanější. Naopak v naší kategorii F chodí lidé daleko uvolněněji. Pořádáme třeba i Noc divadel, kde se prostě žádná etiketa nedodržuje. Lidé to vycítí sami a zařizují se podle toho,“ řekl.

Podle dramaturga Staňka jsou i rozdíly mezi městy: „Když jezdím po divadlech jako dramaturg Divadla Oskara Nedbala, vidím, že čím menší město, tím se více na etiketu dbá. Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti jsem jednou skoro nebyl vpuštěn do sálu, protože jsem přijel ve svém pracovním oděvu a nebyl jsem v obleku. Pražská divadla, jako je Rokoko nebo ABC, na etiketu vůbec nedbají. Lidé tam chodí v teniskách a nikomu to nepřijde zvláštní.“

V Táboře si lidé na slavnostní oblečení potrpí

Zastavili jsme se během jednoho představení v táborském divadle. V předsálí bylo vidět, že většina diváků zvolila spíš střídmý, ale elegantní styl. Někteří muži přišli v oblecích, jiní v saku nebo v košili s kalhotami. Ženy měly společenské šaty, halenky s kalhotami či sukněmi a drobnými doplňky.

„Naše divadlo je regionální a podle mého názoru je úroveň etikety tady vysoká. Lidé to mají spojené i se svátečním oblečením. Je to hlavně generační – mladí pod třicet let už nejsou tak svázaní dřívějšími pravidly. Také je dobré zmínit, že když někdo přijde v saku, které už není nic moc, nebo s červenou kravatou, může to působit, že mu trochu ujel vlak. Ty stereotypy ze socialismu člověka obléknou jako do kostýmu, což mi taky nepřijde vkusné. Móda se vyvíjí,“ doplnil Staněk.

Jak na to nahlížejí zaměstnankyně divadla? „Pravidla už se moc nedodržují. Samozřejmě, přijdou lidé dobře oblečení, jako na společenskou událost, dají si kávu, víno a chodí včas. Ale pak přijdou i takoví, co dorazí v riflích a mikině nebo tričku,“ zmínila uvaděčka Jitka Švecová. Podle ní by se společenská pravidla měla dodržovat. „Kdybych já šla do divadla, tak bych se určitě chtěla hezky obléct. Myslím, že to je událost,“ řekla.

Stává se i to, že na školní představení někteří žáci přijdou v teplákách. „Záleží na škole, na rodičích a také na kategorii představení, na které žáci jdou. Někdy ale přijdou i v obleku, což nás vždycky velmi potěší. Jediní, kdo pravidla etikety opravdu dodržují, jsou starší lidé,“ dodala Švecová.

Pouštět opozdilce do sálu?

Podle Libora Staňka některá divadla opozdilce po začátku představení do sálu nepouštějí. Tábor má ale odlišný přístup. „Uvaděčky mají vysílačky a domlouvají se mezi sebou. Takže opozdilce pustí, i když to neradi děláme, protože to divadlu škodí. Děje se to opakovaně – lidé chodí pozdě. Z pozdních příchodů dělají normu, ale my z toho normu nechceme dělat. Jsme však vděční, že lidé do divadla chodí, podniknou tu cestu, zaplatí si lístek, a proto jsme k tomu shovívaví,“ říká dramaturg.

Uvaděčka Jitka Švecová doplnila: „Záleží na tom, kde má divák sedadlo. Pokud sedí v přední řadě, musí počkat na přestávku. Kdyby seděl někde uprostřed, taky musí počkat nebo ho uvaděčka posadí dočasně někam na kraj. Přece nebudou ostatní diváci během představení vstávat.“