Obkladačské řemeslo zažilo revoluci

Středisko Obklady a dlažby vede František Rychlý z Mladé Vožice, parťákem je tu František Popelka z Božejovic. Právě on si dobře pamatuje, že jako učeň musel zvládnout celou škálu dovedností. Učil se zedníkem a na obkládání se učni specializovali až ve třetím ročníku. „Museli jsme umět všechno – omítky, betony, základy, protože tenkrát se dláždilo do živého betonu, zalévalo se cementem a čistilo pilnami. Při obkládání jsme si museli napřed sami nahodit zeď,“ vybavuje si postupy, které už se staly minulostí. Dnes se připraví beton, ten se nechá vyzrát a dlaždice se pak na něj lepí speciálními lepícími tmely podle následné zátěže a použité dlažby. Používají se také speciální spárovací hmoty a hotová plocha se myje houbami, případně plastovými „drátěnkami“. K pracovním pomůckám patří také vylepšené mechanické řezačky a běžnou záležitostí se stalo řezání keramických obkladových materiálů vodním paprskem. Kde dřív musely přijít ke slovu kleště na ulomení dlaždice, dnes se použije profesionální lámačka. K dispozici je spousta různých pomůcek jako diamantové korunky na vykružování otvorů a podobně.
Podle slov Františka Popelky zažila obkladačská profese za poslední dvacetiletí doslova revoluci. On sám se vyučil pro někdejší Vodní stavby a pracoval i na výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Zásada precizní práce platila tenkrát a stejnou normou je i ve firmě Hochtief.

Zedníků a obkladačů je jak šafránu

Moc by se hodilo, kdyby kolektiv doplňovali vyučení řemeslníci. Jenže nejsou. Zájem o řemeslo postrádají v učňovských školách i ve firmách. „Takových deset let už žádný vyučený člověk nepřišel, nejmladšímu je 33 let,“ vybavuje si vedoucí střediska František Rychlý. Nezbývá, než zaučovat pracovníky jiných profesí. Tím spíš je důležité, aby měli zkušeného parťáka, jakým je František Popelka.
Společně zavzpomínali na doby před rokem 1989, kdy obkladačky byly nedostatkovým zboží. „Šťastlivci měli tenkrát doma v koupelně některý z odstínů Eriky s dezénem vodních kapek,“ směje se František Popelka. Dnes je výběr nepřeberný. Značka Rako existuje stále a i když závod má zahraničního majitele, pořád je výstupem práce českých rukou. České obkladače to samozřejmě zajímá.
Na stanici metra Bořislavka, kde obkladači ze závodu Speciální činnosti pracovali a která se otevírala letos na jaře, jsou české a italské dlažby. Na obklady stěn a dalžby byla použita slinutá keramika, dlažba o rozměru 60 x 60 centimetrů ve třech stupních šedi, červené a bordové, na stěnách je k vidění kombinace dlaždic 70 x 75 a 75 x 150 centimetrů v několika stupních okrové barvy. Obkladu na nástupišti dominuje obrazec připomínající spletený cop, ve kterém se barvy prolínají. „Obkládali jsme i zázemí a sociální zařízení,“ dodává František Popelka.
Obkladači z plánského závodu pracují po celé republice, nejčastěji v Praze. Šéf František Rychlý má na starosti přípravu výroby. Vyhledává zakázky, spočítá potřebné výměry, s dalším kolegou připraví cenovou nabídku a pokud se podaří uzavřít smlouvu, začne zajišťovat materiál a organizovat práci.

Práce, která je vidět

Výjimečně plánští obkladači pracují i v soukromých domech a i to je vysoká škola řemeslné dovednosti. Interiéry dnešních koupelen často představují kombinaci materiálů jako je beton, dřevo a právě dlažby a obklady. Přesnost a trpělivost je hlavním předpokladem této práce. „Pracuje se tam i s kovovými lištami milimetrových rozměrů,“ vysvětluje František Popelka.
Častější je však práce pro firmy nebo na veřejných budovách. Za obklady ve dvoraně jindřichohradecké fakulty Vysoké školy ekonomické obdržela firma Hochtief ocenění loni. Fajnovou prací byly kromě zmíněných stanic metra také vnitřní i vnější obklady vily na Ořechovce, v níž sídlí kubánská ambasáda. „Dnes chce každý buď velké dlaždice anebo naopak mozaiku, ta jde znovu do módy,“ poznamenal parťák František Popelka.
Stavařina je profese, která se často dědí z generace na generaci. „Mě přijímal tenkrát do Vodních staveb František Rychlý starší. Tenkrát měl podnik i své učňovské středisko, ze kterého každoročně přicházeli noví řemeslníci. Naše práce tehdy vypadala úplně jinak,“ uzavírá vzpomínky František Popelka. Dnes je vedoucím střediska obkladů a dlažeb František Rychlý junior. I on svou profesní cestu měl jasně nalinkovanou. „Jako děti jsme si pořád něco lepili z malty a písku, až jsem skončil na stavební průmyslovce v Budějovicích,“ směje se.
Co vlastně drží stavaře u jejich profese? Nejspíš i možnost vidět zhmotnělé výsledky své práce. A být na ně hrdý. „Je fakt, že na stanici metra Bořislavka nebo Motol jsem se ještě od otevření podívat nebyl,“ připouští František Popelka. „Já jsem ale pracoval už kdysi na trase C a tam jsem byl od té doby mockrát,“ poznamenal a chystal se na cestu do Kaplice, kde středisko plánských obkladačů získalo další zakázku na sociálním zázemí firmy Engel.