Středem vsi prochází velmi frekventovaná komunikace I/23, kdysi císařská silnice, která v letech 1827–1833 spojila Doňov s Kardašovou Řečicí a Jindřichovým Hradcem na východě a Veselím nad Lužnicí a Soběslaví na západě. Zastavěná část obce je zároveň obklopena půvabnou krajinou lesů, luk a starých rybníků, z nichž největší je bezmála třicetihektarový Lickov. Ten se v 15. století jmenoval Sedlečko a patřil Jindřichovi z Dráchova. Rozprostírá se v severozápadní části katastru, v údolí místně zvaném V Sedlicích, které je opředeno místními legendami. Jedna z nich vypravuje o městě, které se mělo propadnout do tamních mokřin, jiná zase praví, že v místech dnešního rybníka Lickov kdysi existovala vesnice.

Jméno obce a mýlka středověkého písaře?

Místní pověst praví, že zakladatelem Doňova byl jakýsi Donát (Doněk), který kdysi vymýtil část zdejšího pralesa, obdělal půdu a vybudoval dvůr (řečený Doňův). Z něj později povstala vesnice. Poněvadž však Donáta ani Doňka žádný pramen nezmiňuje, nabízí se otázka, zda to se jménem zakladatele není trochu jinak.

Jedna verze by tu byla. Podle toponomastika A. Profouse vznikl současný název nejspíše chybným rozložením původního jména Zdoňov. Ve 14. století jsou totiž doložena jména Zdononis a Zdon. Základem tak mohlo být osobní jméno Zdoň, z něhož přidáním přípony -ov vzniklo jméno Zdoňov. Jakýsi roztržitý písař jej pak zřejmě nesprávně rozložil, když počáteční písmeno „z“ považoval za předložku a napsal jej ve tvaru „z Doňova.“ Která z obou verzí je správná, to dnes již těžko zjistíme.

Tři sta let pod třeboňským klášterem

První písemná zmínka o vsi Doňov pochází z roku 1397. Obec je zde zmiňována v souvislosti s povinností poddaných odvádět desátky dráchovskému kostelu. Největší část Doňova v té době patřila Janu Zoubkovi ze Samosol, píšícímu se krátce před tím i jako Jan z Mezného či Jan z Budislavě. V listině z října 1402, kdy Zoubek svůj doňovský plat prodal augustiniánskému klášteru v Třeboni, je v listině připomínán i jistý Beneš z Komařic, vlastnící menší část vsi.

Pod třeboňský klášter pak Doňov patřil více než tři století. Jako klášterní ves je prameny připomínán nejprve v letech 1402–1566, poté náležel k panství Rožmberků (1566–1611), Švamberků (1611–1623), v letech 1631–1785 patřil znovu klášteru a poté šest desítek let, až do zrušení vrchnostenského zřízení, rodu Schwarzenbergů (1787–1850).

Velmi zajímavá je historie nejstarších doňovských sídel. Zatímco dnes je v obci 44 čísel popisných, ve 2. polovině 16. století se zde nacházelo jen devět zemědělských usedlostí. V nich tehdy žily rodiny hospodářů Matěje Salavy (ten spravoval dva statky), Jíry Trčky, Jana Vaška, Vondry Janšeho, Jíry Dvořáka, Jíry Kubše, Vaňka Jíraty či Řehoře. Hospodářstvím největším byl v té době jeden z gruntů Salavových, nacházející se v jihozápadní části vsi – doňovský rychtář Matěj Salava v něm tehdy provozoval i panskou krčmu.

O tom, v jak zuboženém stavu se zdejší usedlosti nacházely jen o pár desetiletí později, během třicetileté války, vypráví v pamětní knize obce první doňovský kronikář František Jech: „Válka třicetiletá těžce dolehla i na náš Doňov. Vojska nepřátelská a přátelská neustále projížděla naším krajem a počínala si stejně, totiž vydírala a pálila, takže obyvatelé vsí raději opouštěli grunty a prchali do lesů. Mnozí se již nevrátili. Podle soupisu provedeného roku 1625 zbyly toho roku v Doňově z devíti osedlých gruntů jen dva, sedm gruntů bylo opuštěných! Takový byl stav naší vesničky. A v jiných vesnicích nebylo lépe…“

Kulturní rozkvět po roce 1848

Pozoruhodným rozvojem prošel Doňov po roce 1848. V roce 1850 byl nejprve administrativně spojen se soused-ním Řípcem, od 70. let 19. století pak již fungoval jako samostatná politická obec. Zatímco v roce 1699 žilo v obci 103 poddaných (dle sirotčí knihy), roku 1841 se zde nacházelo 211 obyvatel a 30 domů (dle Topografie království českého) a roku 1890 dokonce již 245 lidí a 34 domů (dle dat sčítání lidu).

Cesta ke kulturnímu a hospodářskému rozvoji Doňova však příliš poklidná nebyla. V létě roku 1850 v obci propukla epidemie cholery, na jejíž následky zemřelo během jediného měsíce 22 lidí. Doňov v té době stíhaly také četné požáry. Další ranou byly odchody místních obyvatel za vidinou šťastnějšího života do zahraničí – v 50. a 60. letech řada z nich odešla do hlavního města monarchie Vídně, později Doňov zasáhla ještě větší vlna migrace do USA.

Teprve poté v Doňově svitlo na lepší časy. Roku 1873 byla v obci vystavěna škola společným nákladem obcí Doňov a Újezdec, v roce 1887 proťala zdejší katastr nová železniční trať Veselí nad Lužnicí – Havlíčkův Brod a čtyři roky nato v Doňově došlo ke stavbě školní budovy nové – větší, modernější, sloužící i okolním obcím.

Počátek 20. století bychom s trochou nadsázky mohli nazvat doňovským národním obrozením. V roce 1901 se zde nejprve místní učitel Sládek zasloužil o vznik obecní knihovny: jejím prvním sídlem byl hostinec Fr. Marka č. 23  a prvním knihovníkem Jan Hrubý z č. 24. Hned další rok došlo k založení Místního odboru Národní jednoty pošumavské, jehož prvním předsedou se stal tehdejší starosta obce Jakub Pícha z č. 16. Hned v následujícím roce byl v Doňově založen Spořitelní a záložní spolek pro Doňov a okolí; za prvního spolkového starostu si členové zvolili zdejšího rolníka Jana Hrubého. Kampelička zde pak úspěšně fungovala několik desetiletí, v roce 1937 dokonce přesídlila do nového objektu č. 38. Ten poskytl prostory také nově založenému sboru dobrovolných hasičů, později zde sídlil např. obecní úřad (sídlo zde má dodnes), místní pobočka pošty či obchod smíšeným zbožím.

Doňovské památky

V Doňově je k vidění také několik zajímavých památek. Nejvýznamnější je návesní kaplička Panny Marie, vystavěná na přelomu 18. a 19. století. Západně od obce, při bývalé císařské silnici, stojí výklenková kaplička z poloviny 19. století, nedaleko odtud pak kříže Hlaváčkův a Jechův. Dva menší křížky najdete i ve východní části vsi. Za lokálně mimořádně významnou památku lze považovat také budovu někdejší panské kovárny č. 9. Ta se nachází v severní části návsi a prameny je zmiňována již v roce 1773.

Údolí V Sedlicích a pověst o zaniklé vsi

Přestože písemné prameny připomínají Doňov až od roku 1397, nejnovější archeologické nálezy potvrzují, že lidé se v této oblasti pohybovali mnohem dříve. Nedaleko od zdejšího údolí V Sedlicích byly například objeveny artefakty z doby římské, krátce před tím zde dokonce došlo k nálezu artefaktu z období laténské kultury. Oba objevy tak trochu oživují místní pověst vyprávějící o vesnici, která měla kdysi existovat právě v sedlickém údolí.

Významnou indicií vedoucí k podpoře této myšlenky je rovněž nejstarší písemná zmínka o Doňově. V textu Prohlášení kostela v Dráchově, sepsaném v roce 1397 knězem Vítkem ze Želče a purkrabím hradu Choustník Alberou z Brandlína, je totiž v souvislosti s tamním rybníkem Sedlečko zmíněna i vesnice téhož jména (uváděna je v minulém čase). V souvislosti s úvahami o dávné vsi, která měla podle pověsti existovat v sedlickém údolí, stojí za povšimnutí i samotná podoba zdejších pomístních názvů. Jména Sedlečko (rybník), V Sedlicích (údolí) a Sedlice (lesní trať ohraničující údolí ze severu) totiž vykazují nápadnou podobnost s kdysi hojně užívaným výrazem sedliště – místem, na němž seděli lidé. Ve světle všech výše uvedených souvislostí lze tedy soudit, že na doňovské pověsti o zaniklé vsi může být skutečně cosi pravdivého.

V přípravě je kniha o dějinách Doňova

O zajímavých dějinách Doňova bude vyprávět obsáhlá publikace, na jejíž přípravě se pracuje již více než rok. Zdejší obec si ji nadělí k blížícímu se 630. výročí první písemné zmínky. Při přípravě knihy je čerpáno z mnoha pramenů, např. z Pamětní knihy obce Doňova, dále z několikaletého pozoruhodného výzkumu spoluautorky a místní rodačky Jaroslavy Novotné, informace o místní historii jsou čerpány rovněž z archivů, knihoven a muzeí. Kniha je vytvářena v součinnosti s obcí Doňov, ale i místními badateli a pamětníky. Cennými odbornými postřehy přispívají i historici, archiváři, kronikáři či členové spolku Přátelé historie Veselí nad Lužnicí a okolí.

Autoři tímto předem děkují zdejším pamětníkům, ale i doňovským rodákům žijícím dnes mimo obec, za případné poskytnutí jakýchkoli zajímavých informací, dobových písemností či fotografií týkajících se historie zdejší obce. Kontaktovat je lze na telefonu 724 181 742.

Jan Kolář

Zdroje použité v článku: Pamětní kniha obce Doňova; Školní kroniky Doňova; A. Profous – Místní jména v Čechách (1947); text Prohlášení kostela v Dráchově (1397) – Národní archiv; Postřehy z výzkumu badatelky Jaroslavy Novotné.