Vznik 114 centimetrů vysokého díla se datuje přibližně do let 1400 až 1410, ale mnoho podrobností příběhu zůstává zamlženo, jak podotýká historik Daniel Veith. I díky jeho zaujetí dnes vyplouvají na povrch aspoň některé detaily. Veith zároveň vede odbor kultury a cestovního ruchu v Suchdole nad Lužnicí a právě role radnice, zvláště bývalého starosty Pavla Mráčka, byla pro celý příběh klíčová. Nejbližšího spojence našel Mráček ve faráři Tomáši Vyhnálkovi. Ale vraťme se na počátek příběhu.

Významná památka s nejasným osudem

Suchdolská madona patří do období takzvaného krásného slohu, který usiloval o zpodobení duchovní krásy prostřednictvím fyzické idealizace postav. Historik umění Roman Lavička uvádí, že dřevěné sochy madon s dítětem si pořizovaly jihočeské kostely po celou první polovinu 15. století: „Skladem draperie a umístěním Ježíška napodobuje krásnoslohé vzory i Madona ze Suchdolu,“ potvrzuje Lavička. „Zatímco typ Mariiny hlavy připomene Toruňskou madonu a některé partie pláště zrcadlí části plzeňské a krumlovské sochy, dvakrát ohnutý rukáv na levé ruce Panny Marie je zcela osobitým motivem. Suchdolské soše blízká Madona z jižních Čech (kolem roku 1430, z Bližné?) vykazuje již zřetelně plošší provedení.“

O významu Suchdolské madony svědčí řada příležitostí, kdy byla vystavena, například v Národní galerii v Praze v letech 1968, 1986 a 1989 či na Pražském hradě v roce 2019. Od počátku 20. století se socha objevuje v památkářských katalozích. Standardně je uložena v depozitáři v Českých Budějovicích a někdy ji vystavuje Alšova jihočeská galerie. Nelze ovšem zapomínat, že jde o šest set let staré dřevo, na kterém se vyřádil zub času.

Kdy a jak se dostala do suchdolského kostela není jasné. „Máme zprávy z farní kroniky a ze soupisů majetku, kde se objevuje položka mariánská socha. Nevíme ale, jestli ji vztáhnout k tomuto konkrétnímu dílu,“ říká Daniel Veith. „Víme, že v roce 1790 si Suchdolští řekli, že na hlavním oltáři chtějí mít Madonu. Do té doby tam byla socha beránka, symbol Ježíše Krista, ale přespolní se místním vysmívali, že beránek vypadá jako pes. Nebyl moc povedený.“

Bezpečně je Madona v suchdolském kostele doložena až jako součást nového hlavního oltáře z roku 1888, který je v kostele doposud. „K tomuto oltáři o celkové výšce 9,2 metru se v třeboňském archivu dochoval i grafický návrh se sochou Madony v horním patře oltáře,“ podotýká Veith.

Zajímavé je, že nejsou jasné ani okolnosti, za jakých se zřejmě ještě před válkou dostala socha do péče dnešní Alšovy jihočeské galerie.

Spojenectví starosty a faráře

„Měl jsem povědomí o Suchdolské madoně, ale teprve, když jsem byl na radnici před zhruba patnácti lety, z různých rozhovorů vyplývalo, že máme mimořádnou památku, která bývala dokonce ústřední sochou oltáře, ale nemáme ji v Suchdole,“ říká bývalý starosta, dnes radní Pavel Mráček.

„Když jsem se před čtyřmi roky vrátil na suchdolskou radnici, s tehdejším farářem Tomášem Vyhnálkem jsme přemýšleli, jak zlepšit spolupráci. Domluvili jsme se například, že postupně budeme opravovat kostel včetně věže nebo památkově chráněné zdi.“

Financování je vícezdrojové, starají se o ně obě strany a pomáhají dotační tituly Jihočeského kraje. Debaty mezi Mráčkem a Vyhnálkem však brzy nabyly ještě jeden směr. „Nad Suchdolskou madonou léta přemýšlím. Proč ji tady nemáme?“ uvedl Tomáš Vyhnálek během sobotního svěcení sochy. „A z našeho povídání vzešel nápad: co kdyby vznikla kopie, která by mohla být v našem kostele natrvalo.“

Protože město už financovalo řadu jiných investic v souvislosti s kostelem, doplnila farářovu úvahu ještě jedna myšlenka Pavla Mráčka: „Říkal jsem si, že by to měla být spíš iniciativa občanů, případně aktivita farnosti. Tím vznikla sbírka a transparentní účet, které vytvoření kopie sochy umožnily.“

Ke slovu se dostal 3D skener

Originál během let samozřejmě utrpěl. „Máme kopii dokumentu z roku 1937, kdy sochu restauroval Bohuslav Slánský. A udělal to velice radikálním způsobem,“ říká Mráček. V dokumentu se přímo uvádí: „Nová polychromie sňata při restaurování až na dřevo.“ Kromě toho restaurátor nezachoval původní korunu. Dnes vidíme jen dřevěné provedení, ale do roku 1937 šlo zřejmě o sochu laicky řečeno barevnou. „Došlo k sejmutí barevných vrstev,“ potvrzuje Daniel Veith. „Kdyby se to dělalo o dvacet let později, už by k tomu nedošlo.“

Po roce 2022 se však dostaly ke slovu ještě modernější technologie. „Na začátku bylo třeba dohodnout, co čeho se vlastně pouštíme. Jsou reprodukce, jsou kopie a jsou věrné kopie a my jsem se vydali cestou věrné kopie. To znamená, že zachováváte nejmenší detaily, technologii i materiál,“ říká historik.

Pavel Mráček nastiňuje komplikovaný postup, který zvolili. „Nejprve bylo potřeba vytvořit trojrozměrný model, to znamená originál sochy naskenovat. Spolupráci nám nabídla Alšova jihočeská galerie a pak se objevila možnost Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích. Poskytli svůj speciální 3D skener švýcarsko-kanadské výroby a sami finalizovali data,“ říká Mráček. „Výsledek má více než 100 milionů bodů, na jejichž základě vznikl model ve skutečné velikosti. Z kandidátů, které doporučila galerie, jsme si vybrali akademického řezbáře Štěpána Gottwalda ze Skuhrova nad Bělou. Pracuje v dílně na bývalé faře i s manželkou.

Sám jsem mu tam sochu vezl. Když ji tiskli, museli ji složit ze čtrnácti dílů a řekli jsme si, že tohle nemůžeme poslat zásilkovou službou nebo poštou.“

Sbírka spojuje

Na věrné kopii z lipového dřeva pracoval řezbář letos, ale jak připomněl farář Vyhnálek: „Celý projekt trval několik let a zapojila se do něj řada lidí.“ Iniciátoři zmiňují rozhodující pomoc bývalého ředitele Jihočeského muzea Františka Štangla, Jana Melmera z Alšovy jihočeské galerie nebo Mohameda Adnana z Vysoké školy technické a ekonomické. Všichni aktéři ale zdůrazňují zejména hlubší smysl veřejné sbírky. Předpokládané náklady jsou 160 tisíc a sbírka by měla skončit v srpnu. „Aktivity, jako je vytvoření kopie Suchdolské madony, ukazují možnosti spojovat lidi, pomáhají navazovat vztahy,“ míní Pavel Mráček. Všechny překvapilo, když se jako jedna z prvních přispívajících ohlásila devadesátiletá Marie Kithierová z Prahy. Brzy zjistili, že jejím předkem byl Karel Kithier, s úctou vzpomínaný předválečný suchdolský starosta.

Během pořizování kopie bylo třeba rozhodovat o mnoha drobných, ale důležitých detailech. Veith připomíná metodickou pomoc ze strany Národního památkového ústavu. „Nadstandardně se nám věnoval doktor Roman Lavička. Jedna věc jsou technologické postupy a druhá věc je ideová. Jakým směrem můžeme pokračovat? Bylo třeba si například ujasnit povrchovou úpravu. A také otázku koruny.“

Socha s obnovenou korunou

Na originále sochy zůstal jen základ, z nějž původní koruna vyrůstala. Naštěstí existují sochy, které mají obvykle užívanou gotickou korunu zachovalou, přestože tato součást soch je extrémně křehká. K dispozici byla například podoba koruny Madony vystavené ve Vratislavi. Nová kopie z dílny Štěpána Gottwalda má i díky tomu korunu obnovenou.

Během mše se rozhodli organizátoři umístit kopii Madony na čestném místě v parteru, v pondělí však už zaujme své místo jako centrální figura vysoko na oltáři. „Oltář už je dnes vlastně památka, k obřadům se nepoužívá, trochu se změnily liturgické předpisy,“ upřesňuje historik Daniel Veith. „Ale úplně nová věc, kterou jsme dohledali v archivu, je zmíněný fakt, že oltář byl navržený kvůli té soše.“

O návrat Suchdolské madony se snažili faráři už za komunistického režimu, ale okolnosti tomu tehdy nepřály. „Když se ale sejdou lidé, kterým na věci záleží, dokážou dotáhnout i to, co původně vypadalo jen jako zbožné povídání,“ zmínil v sobotu během mše Tomáš Vyhnálek.