Jak ale vlastně bitva u Sudoměře skutečně probíhala? Už ve školách se děti učí o důmyslné pasti v podobě šátků rozložených na bahně ve vypuštěném rybníce. Do nich se měli zamotat po zuby ozbrojení rytíři v těžkém brnění a na koních. I když pramenů z roku 1420 není mnoho, zdá se pověst o šátcích je jen pověrou, kterou si předávají lidé z generace na generaci. Stejně tak nejsou jasné počty bojovníků na obou stranách. Předpokládá se ale, že vojevůdce Jan Žižka proti sobě měl přesilu.

Zdeněk Vybíral z Husitského muzea v Táboře zmiňuje, že 14. února 1420 se očekával příchod konce světa. „Na plzeňském náměstí přívrženci české reformy pálili přebytečný majetek za trochu pobaveného a škodolibého pohledu plzeňských katolíků. Jenže konec světa nepřišel. Lidé přesto v té době měli velmi silný pocit, že musí přijít změna a zlom. Zkrátka něco, co v jejich světě pomůže vyléčit nepravosti a hříchy. Těmi, jak se zdálo, trpěla především špička katolické církve, která sešla z cesty a lidem nedokázala nabízet správný směr. Právě to hledání byl impuls pro asi 60letého starého vojáka, aby se znovu chopil meče,“ popsal historické souvislosti Žižkova tažení z Plzně do Tábora Zdeněk Vybíral.

Žižka byl podle slov Zdeňka Vybírala v předjaří 1420 velitelem husitů v Plzni. „Chtěl z Plzně vybudovat bezpečné útočiště pro husity z okolí, možná i z celé země. Jak se ale ukázalo, síly královských posádek i katolické šlechty byly mocnější. Proto Žižka a další duchovní vůdci husitů využili nabídky a vydali se hledat bezpečí na hoře Tábor. Jak je známo, 25. března 1420 někdy kolem čtvrté hodiny odpoledne byli dostižení katolickými jednotkami u Sudoměře,“ připomněl Vybíral.

Uvádí, že se přesně neví, kolik katolických vojáků husity u Sudoměře přepadlo. „Před několika lety se v archivech našly záznamy o posádce johanitských rytířů na strakonickém hradě. Udává se, že někde na počátku 15. století na hradě ve Strakonicích seděli pouze čtyři řádoví rytíři. Všichni byli přestárlí a nemocní. Jeden byl nemocný na srdce, druhého bolela kolena, třetí přes svou tloušťku už nevylezl na koně. Bojeschopní rytíři rádu byli všichni ve Středomoří, kde čelili nebezpečí osmanských Turků. Dá se však předpokládat, že katolíci měli u Sudoměře alespoň mírnou početní převahu. Mezi husity pak byly i ženy a děti. Kdy a kde napadlo Jana Žižku vybudovat vozovou hradbu, není jasné. Patrně už tuto myšlenkou použil dříve. Bylo to ale geniální improvizace typická pro Žižkův způsob vedení války,“ uvádí Zdeněk Vybíral.

I když si katolíci dělali naděje na snadné vítězství, bitva se nevyvíjela podle jejich představ. „Měli velké ztráty, a ačkoliv se jim podařilo zajmout asi 30 husitů, kteří se pokusili o předčasný výpad, nakonec se rozhodli pro ústup. Husité tedy mohli přenocovat na bojišti, což byla obvyklá zvyklost tehdejšího válečnictví. Byla to symbolická tečka za vítězstvím. Druhý den mohli pokračovat ve své cestě na Tábor, aby se tam pokusili vybudovat lepší a spravedlivější obec,“ doplnil Zdeněk Vybíral.

Bajka o šátcích a loktuších husitských žen ve vypuštěném rybníce se objevuje i v Jiráskových Starých pověstech českých. „Pokud byste to někdy chtěli vyzkoušet v praxi, zjistíte, že do toho se nezamotá vůbec nikdo. Je to pověst, kterou vymyslel Enea Silvio Piccolomini v polovině 15. století. Od té doby se to traduje. Je to založené jen na fantazii středověkého kronikáře,“ líčí Zdeněk Vybíral. Enea Silvio Piccolomini psal o českých dějinách.

Podle Zdeňka Vybírala je také asi nutné rozloučit se s tradičním obrazem bitvy, kdy na husitskou vozovou hradbu útočí tisícihlavý zástup obrněných rytířů. „Přestože katoličtí vojáci zřejmě měli mírnou početní převahu, odhaduje se jich kolem 700 až 800, jen málokterý z nich měl asi klasické rytířské brnění. To vlastnili jen nejbohatší šlechtici. Většina z útočících vojáků byli nájemní žoldnéři s jednodušší výzbrojí,“ říká Vybíral.

Dějinných pramenů je podle historika poskrovnu. „A nemůžeme si dělat iluze, že se ještě objeví něco převratného. Před deseti nebo 15 lety se v archivech podařilo najít informace o strakonické posádce johanitských rytířů. Víme, že posádka byla velmi slabá a mohla proti husitům vyslat jen několik desítek bojovníků. Dělal se tu také archeologický průzkum, díky kterému se podařilo najít i části zboje a zbraní, což je unikátní hmotný pramen, který přispívá k poznání toho, co se u Sudoměře skutečně odehrálo,“ vysvětluje Zdeněk Vybíral z Husitského muzea v Táboře.

Náboženské pozadí

Patriarcha Církve československé husitské Tomáš Butta ve svém zamyšlení nad náboženským pozadím husitského období řekl, že v té době se šířily překlady Bible do nejrůznějších světových jazyků navzdory zákazu tehdejší církve. „Obsah Bible byl lidem přibližován prostřednictvím kazatelů, jako byl Jan Hus, pražští nebo táborští kněží. Husitství čerpalo z Bible nejen názvy míst, jako Tábor nebo Jordán, ale i myšlenky, které působily převratným způsobem. Středověk byl silně náboženskou dobou,“ dodal Tomáš Butta.

Uznal, že doba husitských válek se jistě nedá idealizovat. „Vždyť kritický hlas vyjadřoval už Žižkův současník Petr Chelčický, který odmítal násilí. Nadčasový z odkazu Jana Husa a husitství zůstává zápas o pravdu, svobodu, spravedlnost a důstojnost každého člověka. Tento náročný zápas máme vést ušlechtilými zbraněmi ducha,“ poznamenal Butta.