Se situací, ve které jsme se ocitli nyní, se žádný pejskař snad dosud nesetkal. Mnohonásobně zdražily potraviny, a to nejenom ty lidské. Cena psích granulí stoupla o dobrých třicet procent a psích konzerv snad dvojnásobně. O veterinárních přípravcích a lécích ani nemluvím. Útulky se začaly plnit odloženými psy, v mnoha případech i těmi s rodokmenem a často čteme inzeráty typu „daruji psa.“ Kritizovat majitele, který z finančních důvodů odnese psa do útulku, je sporné a raději to nebudu dál rozebírat.

Já si zatím užívám „rodinnou“ pohodu s několikátou generací pejsků. Každý je jiný, ale do jedné stejné situace se dostávám rok co rok. Čas ježků! Hromadu listí na kompostu mají nejraději, snad se na to místo vrací každoročně ten samý ježek, mladý nebude, velká pichlavá koule. Jekot, kterým pes ježka vyštěkává, je znamení, že čas nočních směn nastal.

K nošení šedivé koule s bodláky dochází zásadně při večerním venčení, když je tma. Pes popadne ježka opatrně mezi pysky a létá s ním po zahradě jako pominutý, já za ním. Když se unaví, lehne si a kořist položí před sebe a hlídá si ji. Chudáka ježka se mu pokouším vzít, ale pes vrčí. Nedám! S paní vlčákovou jsme se jednou takhle honily do půl třetí ráno. Dobrman Zefík se zase bál vody, v tom případě jsem mohla pouze otočit kohoutkem u zahradní hadice. Pak jsem ježka naložila na lopatu a nesla v noci do křoví k rybníčku. Druhý den byl ježek na svém oblíbeném místě zase. Jak jsi kulatej, tak jsi hloupej, nadávala jsem mu, ale nic to nepomohlo. Současná slečna retrívrová ježky vyštěkává, ale neodnáší. Hrabe krátery, že okolí ježčí ubytovny vypadá jako měsíční krajina. Už brzy ježkové „zalehnou“ a budou spát. A vyspím se snad i já.