Syn Daniel se snaží na tátovy činy navázat. Bojovné srdce se cení vždy a všude, a tak se v létě dočkal stejné pocty: při volbě kapitána dostal důvěru spoluhráčů. Pásku na rukávu bere jako vyznamenání. „Před sezonou mě kluci zvolili. Vážím si toho, ale je jedno, kdo tu pásku nosí. Musíme bojovat jeden za druhýho,“ podotýká malý velký muž roudenské sestavy, jenž tuší, čím si hlasy v kabině vysloužil: „Troufnu si říct, že možná bojovností. Začínal jsem tady a dá se říct, že Roudné je pro mne srdcovka,“ řekl portálu JčTEĎ.cz po sobotní výhře nad Semicemi (2:0) v páté lize.

Má táta radost, že děláte v této sezoně kapitána?

Nedává to moc najevo, ale myslím, že uvnitř ho to určitě těší a jezdí se dívat na každý domácí zápas. Není ve výboru, ale dá se říct, že je spíš v Roudném taková legenda.

Ve fotbalovém prostředí znají i dalšího Vogla…

Mám staršího bráchu, který tu taky hrával fotbal, ale teď žije s manželkou v Kanadě. Byl masér v Dynamu, masiroval u jednoho soukromníka v Krumlově a pak se odstěhovali se ženou do Kanady, kde právě teď začíná masírovat. Takže u toho skončí i ve Vancouveru. Začínal takhle kdysi u nás v Dynamu v šestnáctce, kde hledali maséra, a postupně přešel až do ligového áčka.

Od hlasatele po sobotním utkání zaznělo přání, ať se na jaře vrátí na váš stadion fotbalová radost. Jak byste okomentoval podzim v Roudném?

Pro nás je podzim vždycky zranitelné období. Taková ta chuť postupem času, jak se blíží konec roku, nějak mizí. Snažíme se pořád stejně, na jaře jako na podzim, ale musím říct, že taková ta radost a těšení se na zápasy, a na fotbal celkově, s podzimem malinko opadá.

U Malše nejsou trenérské rošády časté, ale tentokrát jste se změně neubránili. Jak mužstvo přijalo odvolání Pavla Cepáka? Předpokládám, že impulz vyšel od vedení.

Není nic příjemného, když se v sezoně mění trenéři. Ale s panem Cepákem jsme se nerozešli vůbec ve zlým, trénoval tady spoustu let a odvedl spoustu práce, okořeněné tituly. Vrátili jsme se s ním do kraje, a co si pamatuju, taky v mladším dorostu jsme s ním soutěž vyhráli, kluci pak i ve starším dorostu. Nového trenéra jsme přijali s respektem. Je blbý, že ke změně došlo v rozjeté sezoně, kdy trenér nemá čas hráče pořádně poznat. Ale pracujeme společně, snažíme se a doufáme, že to bude lepší a lepší.

 Čekali jste, že bude trenér odvolán?

Nečekali. Ale výsledky prostě nebyly, a jak je zvykem, když nejsou výsledky, sáhne se v první řadě na pozici trenéra.

Znali jste vůbec nového trenéra Primuse, anebo pro vás byl úplně novou tváří?

Byla to pro nás úplná novinka. Tím, že působil spíše v zahraničí, neměli jsme s ním vůbec žádnou zkušenost.

Když porovnáte trenérské přístupy, jaký byl první dojem a hlavní rozdíl?

Každý trenér má něco svého a pan trenér Primus je z Rakouska zvyklý na něco úplně jiného, než byl tady zvyklý pan Cepák. Nový trenér si zakládá hlavně na defenzivě: hlavní je gól nedostat a věřit, že se jeden dá. Byl určitě rád, že jsme proti Semicím udrželi vzadu nulu.

Během podzimu jste jistě netrpělivě vyhlíželi návrat kanonýra Viktora Kadlece z marodky, protože s jeho přítomností se razantně zvyšuje pravděpodobnost, že vstřelíte gól. Souhlasíte?

Viki je známý tím, že je střelec, a když vám takový člověk vypadne z týmu, je jasný, že góly chybí. Snažili jsme se to nějak zvládnout i bez něj. Naštěstí už se nám vrátil a krásnou střelou proti Semicím předvedl, že to je opravdu náš kanonýr.

Je to i mentální vzpruha, mít ho vedle sebe na hřišti?

To určitě! Člověk si to nechce připouštět, ale když je na hřišti, má to v hlavě a trochu spolíhá na to, že on toho góla dá.

Vy máte na trávníku úkoly přesně opačné. Změnilo se něco s příchodem nového kouče?

Pan trenér Primus po mně chce jen bránit. Byli jsme zvyklí na nějaký styl, který se teď mění, takže mám jen bránit hráče a soustředit se na defenzivu. Od začátku chlapů tady v Roudným hraju na stejným postu, na levým beku a asi nemám jinde místo… Jak se říká: Nemáš fleka, hraješ beka!

Je pro vás menší výška na beku velký handicap? Třeba při standardkách…

Člověk se s tím musí nějak popasovat! Samozřejmě jsem buď jen u tyče nebo na odraženém balonu a do toho vápna se úplně necpu, nechávám to jiným. Výšku jsem zdědil po mámě, tak se to snažím klukům alespoň vrátit nějakou bojovností.