František Třeštík: Konečné skóre 73:68 ve prospěch Strakonic v boji o bronz považuji za basketbalový zázrak - Jižní Čechy Teď!
František Třeštík: Konečné skóre 73:68 ve prospěch Strakonic v boji o bronz považuji za basketbalový zázrak - Jižní Čechy Teď!
František Třeštík: Konečné skóre 73:68 ve prospěch Strakonic v boji o bronz považuji za basketbalový zázrak - Jižní Čechy Teď!
27. 4. 2021 17:47

František Třeštík: Konečné skóre 73:68 ve prospěch Strakonic v boji o bronz považuji za basketbalový zázrak

STRAKONICE – Celý život se jako novinář pohyboval mezi sportovci. Díky tomu získal a udržel si neuvěřitelně ucelený přehled, který – i když už si užívá důchodu – má dodnes. Věci a dění dává do souvislostí a jeho pohled na události je díky tomu odrazem i z historického kontextu. Takže připomínat deset let od zisku ligového bronzu basketbalistek Strakonic, ke kterému dokráčely přesně před deseti lety (27. dubna 2011), a nepožádat o vzpomínku Františka Třeštíka, který zanedlouho oslaví 75. narozeniny, snad ani nejde. Vždyť o basketbalu psal všechna léta (sám ho aktivně i hrál) a byl osobně u všeho důležitého v době, kdy se tento sport ve městě v ženské části vyšvihl mezi elitu a kde zůstal dosud. Právě proto může František Třeštík nabídnout srovnávací pohled na bronzový ročník 2010/2011 s jiným historickým okamžikem, který mu předcházel a byl pro něj zásadní. Tím bylo zvládnutí kvalifikace o postup do nejvyšší soutěže na začátku 90. let minulého století.

František Třeštík: Konečné skóre 73:68 ve prospěch Strakonic v boji o bronz považuji za basketbalový zázrak - Jižní Čechy Teď!

 

V roce 1992 jste byl se strakonickými basketbalistkami v Pardubicích u postupu do nejvyšší české soutěže, kterou hrají dodnes. O dvě dekády později jste s nimi absolvoval cesty za ligovým bronzem. Dají se tyto dva historické milníky porovnat? Vnímáte osobně některý z nich intenzivněji?
Oba milníky se porovnat dají, protože skvělým způsobem zviditelnily strakonický basketbal. Intenzivněji jsem vnímal úspěch v Pardubicích, byla to poslední příležitost postoupit mezi federální elitu. Kdyby k tomu došlo později, znamenalo by to „jen“ účast v české první lize. Navíc jsem tehdy ve městě perníku strávil čtyři nezapomenutelné dny a s naším týmem byl v úzkém kontaktu, bydleli jsme ve stejném hotelu. Strakonické hráčky měly vytvořeny úžasné podmínky, což byla zásluha manažera Ladislava Jirsy. Skvělá kapitánka a dirigentka týmu Petra Vondřičková poté prohlásila, že to byl nejlépe zabezpečený turnaj, který kdy ve své kariéře odehrála. Hlavním trenérem byl Miroslav Vondřička, ale protože měl v době kvalifikace reprezentační povinnosti, perfektně za něj zaskočil Milan Janda s asistentem Pavlem Kamarytem.

Když srovnáte sílu tehdejších týmů a úroveň soutěží, dá se říci, který úspěch byl větší a pro strakonický ženský basketbal významnější?
Postupový celek měl řadu výborných hráček, ale za sebou měl jen druhou ligu, zatímco bronzový celek absolvoval řadu sezon v nejvyšší soutěži a jeho dres oblékaly i reprezentantky. Takže byl určitě kvalitnější a zkušenější. Nelze ovšem přehlédnout, že družstvo z roku 1992 se bez problémů v československé lize udrželo, přestože bojovalo s tak kvalitními týmy, jako byly Bratislava, Košice, Ružomberok nebo Banská Bystrica. Otázka na posouzení kvality soutěží je těžká, basketbal jako takový šel hodně nahoru, takže toto bych nechal někomu fundovanějšímu. Pro místní klub měla větší význam postupová sezona, než ta bronzová.

Která utkání ze zmíněných milníků pro vás byla nejemotivnější? Věřil jste v rozhodujících pátých zápasech ve čtvrtfinále a v boji o bronz v úspěch Strakonic? Ani jeden z nich se pro družstvo nevyvíjel příznivě…
V kvalifikaci to byl jednoznačně rozhodující duel s Lokomotivou Poprad, když předcházející prohra s Lokomotivou Bratislava a výhra nad Moravskou Slavií Brno se podle papírových prognóz daly čekat. Postupový výsledek 51:50 budu mít v paměti navždy. A rozhodující páté zápasy v sezoně 2010/2011? Na Slovance jsem v úspěch věřil, v Brně s Valosunem jsem viděl šance padesát na padesát. Ale když hned na začátku odstoupila zraněná Darina Johnová a vzápětí ji následovala Jitka Musilová, kterou naštěstí výborný fyzioterapeut Pavel Vilím vrátil do hry, říkal jsem si, že padneme se vztyčenými hlavami. Konečné skóre 73:68 ve prospěch Strakonic dodnes považuji za basketbalový zázrak.

Jaký nejzásadnější moment vám utkvěl z postupu do federální ligy a jaký z bronzové sezony?
V postupovém zápase s Popradem naše družstvo v poslední minutě zvýšilo trojkou na čtyřbodový rozdíl a v hledišti jsme se začali objímat. Jenže soupeřky okamžitě „trojkou ze šatny“ stáhly stav opět na bod, a tak to byly ještě pořádné nervy. V rozhodujícím bronzovém dramatu v Brně jsem v údivu sledoval heroický výkon oslabené party (do série vůbec nezasáhla zraněná pivotmanka Petra Reisingerová). Famózní byla dirigentka Míša Uhrová, které do koše napadaly neuvěřitelné střely. Připojuji ještě osobní vzpomínku z Mladé Boleslavi, kde měla domácí prostředí Slovanka. Po prvním prohraném utkání, kdy se mi vůbec nelíbil výkon sudích, jsem řekl panu Balákovi staršímu, což byl tatínek tehdejšího prezidenta BK Strakonice Miloše Baláka a v Boleslavi bydlel, že už mne u nich nikdo neuvidí. Usmál se a pravil: „Tak zítra na shledanou.“ Samozřejmě jsem tam jel podruhé, a když jsme doma odvety zvládli, tak i potřetí. Celkem jsem během, tuším, osmi dnů absolvoval na trase Strakonice – Mladá Boleslav a zpět přes tisícovku kilometrů, ovšem stály za to.

Obě družstva z roku 1992 a 2011 byla zcela jiná. Ovšem našel byste něco, co měla přece jen společného, že dosáhla největších úspěchů v historii klubu?
Obě produkovala kvalitní basketbal v obraně i v útoku, zdobila je nezměrná bojovnost a víra ve vlastní síly.

Co jste si před sezonou 2010/2011 myslel o ambicích tehdejšího vedení, které si vytklo za cíl medaili? Kdy jste začal věřit, že by ji družstvo mohlo získat?
Cíl předsedy klubu Miloše Baláka a manažera Edy Gaislera byl odvážný, já jsem si spíše myslel, že skončíme na pátém až šestém místě. Měli jsme výborně poskládaný celek s ambiciózní trenérkou Marcelou Krämer, která měla na úspěchu lví podíl. V bronzové medaile jsem začal věřit tak dvě minuty před koncem pátého zápasu v Brně, kdy jsme vedli o devět bodů.

Byla pro vás bronzová sezona vrcholem i s ohledem na to, že jste některé zápasy komentoval a předával jste po každém domácím utkání cenu pro nejlepší hráčku?
Děkuji za tuto otázku. S mikrofonem jsem působil v klubu ve třech různých obdobích. Na zápasy v sezoně 2010/2011 vzpomínám rád, ale komentátorský vrchol jsem si prožil o pár let dříve. Paradoxně to bylo při utkáních, která jsme prohráli. Malé Strakonice tehdy hrály evropský pohár a ve skupině měly za soupeře Sankt-Petěrburg, Gdyni a Schio, což je město kousek od Verony. Mimochodem, Polky a Italky hrají dodnes Euroligu… Přestože v těchto svátečních duelech naše hráčky neuspěly, předváděly výtečné výkony a sklízely aplaus vždy vyprodané haly. A co se týče předávání ocenění nejlepší hráčce utkání, to byla vždy skvělá tečka za zápasy. Zvlášť, když se převážně vyhrávalo a hráčky byly výkonnostně velmi vyrovnané, takže ocenění putovalo pokaždé k někomu jinému.

Jak i z tohoto pohledu vnímáte působení BK Strakonice v ŽBL v posledních sezonách, kdy se umisťuje v suterénu tabulky? Proč šla úroveň tak dolů a vidíte cestu, kdy by tým mohl hrát ve středu tabulky?
Pohled do tabulky ŽBL v posledních letech žádného strakonického fanouška těšit nemůže. Současné družstvo je velice mladé a pokud se objeví kvalitní hráčka, obvykle odchází do měst s vysokými školami a do klubů s lepšími podmínkami. Hráčky, pro které byly Strakonice kdysi přitažlivé díky lukrativním smlouvám, tady nejsou a nebudou. Alespoň střed ligové tabulky v dohledné době nevidím, i když bych se rád mýlil. Nicméně dění v klubu pochopitelně sleduji pořád a z každé ligové výhry, jako koncem roku se Slovankou, mám radost.

Diskuse k článku

Pro přidávání komentářů je nutné se přihlásit / registrovat.