„Byl vůdčí osobností Divadla Šupina ve Vodňanech, které ve své době patřilo společně s volyňským Divadelním studiem a Českobudějovickými ochotníky k celorepublikové špičce. Dělali jsme společně semináře pro amatérská divadla a stali se z nás přátelé,“ řekl divadelní režisér Jaroslav Kubeš.

„František byl velmi vzdělaný člověk a můj přítel přes třicet let. První vzpomínky patří vodňanské Šupině. K bližšímu přátelství došlo na chalupě u architekta Ivana Čecha. Nebudu vzpomínat na naše politické souznění, kdy jsme se oba divadelníci stali zároveň i starosty. Měla by zaznít spíš vzpomínka divadelní. Nikdy jsem s ním nehrál ani mě nerežíroval, ale viděl jsem díla, na kterých pracoval ať už jako autor, dramaturg, režisér nebo herec. Přinášel dost neobvyklý pohled na ztvárnění vztahů mezi postavami bez přehrávání, bez velkých gest s úsporou slov, všechno v poklidu, všechno se zcela pochopitelným porozuměním i pro nás diváky. Vzpomínám na jeho působení v roli lektora a hodnotitele na nesoutěžní přehlídce Setkání ve Strakonicích. To je asi jediné, co lze Františkovi vytknout. Byl příliš laskavý a hodný. My ochotníci potřebujeme kromě potlesku dostat občas přes ústa. Asi před dvaceti lety zdramatizoval román Slyšel jsem sovu zahoukat své jméno a nastudoval ji s českolipskými divadelníky. Byl jsem fascinován! Hned jsem si román přečetl a vřele jej doporučuji. Byl jsem hodně překvapen, jak vůbec někoho napadlo převést to do jevištní podoby. Copak lze pochody v hlavě zobrazit na scéně? Ano, lze. Františkovi se to tehdy podařilo a byl to silný zážitek. Před několika dny i František Zborník uslyšel sovu zahoukat své jméno. Divadelní a nejen amatérská scéna tak přišla o vzdělaného, moudrého, přemýšlivého a pracovitého člena a my, co jsme jej znali blíž, o dobrého kamaráda,“ popsal své přátelství a Zborníkovu osobnost vedoucí Divadelního souboru Čelakovský Jan Pruner.

František Zborník se narodil v roce 1950. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích v oboru bohemistika-germanistika a později speciální studium dramatické výchovy na DAMU v Praze. Byl středoškolským učitelem ve Vodňanech, od roku 1986 odborným asistentem na PF Jihočeské univerzity na katedře jazyků a později bohemistiky. V roce 1999 byl pozván na katedru pedagogiky a primární pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

František Zborník coby starosta byl i oblíbeným oddávajícím. Zavzpomínal na to současný zastupitel Vodňan Milan Němeček: „Dveře do obřadní síně ve Vodňanech se otvírají, vstupuje matrikářka, za ní oddávající a starosta města František Zborník. Stojím a dívám se mu do vousaté tváře. Pod vousy se mu rýsuje úsměv a v očích vidím radost ze života. Řeč oddávajícího začíná, ale já moc neposlouchám. Prostě ženich plný emocí. A najednou slyším – povím vám příběh z řecké mytologie o lásce ženy Baucis a muže Filemóna. Nevěřím vlastním uším. Jak ví, že se na svatební cestu chystáme do Řecka? Začínám chápat úsměv v jeho tváři i šibalské záblesky v jeho očích. Uběhlo 26 let a s manželkou si občas naši svatbu přehrajeme. Připravil nám milé překvapení v náš svatební den a my na něj rádi vzpomínáme. Postupem času jsem se také stal oddávajícím a snažím se snoubencům připravit pěknou svatební řeč, podobně tak, jako nám ji připravil František Zborník.“

Přátelsky, umělecky i pracovně se poznal se Zborníkem i jeho celoživotní přítel, fotograf Karel Burda z Vodňan: „S Františkem jsme se znali už v útlém mládí, aniž jsme tenkrát tušili, že naše přátelství potrvá celý život prostřednictvím divadla, hudby a umění vůbec. Bydleli jsme totiž v jedné ulici. Mimo školu vznikalo ochotnické divadlo. Tam jsem dokonce hrál, ale v pozdější Šupině složené z mladší věkové generace jsem pouze fotografoval na rozdíl od manželky Dany, která zde zakotvila trvale. Rád vzpomínám na zájezdy a hlavně na národní přehlídku v Hronově. Celou cestu autobusem se zpívalo a kytara šla z ruky do ruky. František uměl velmi dobře hrát na kytaru i dobře zpíval a dovedl všechny pořádně rozparádit. Po revoluci se naše cesty opět zkřížily. Pracoval jsem na městě jako vedoucí odboru výstavby a František se stal prvním porevolučním starostou a tím i mým nadřízeným. Ani po jeho emigraci za manželkou do České Lípy jsme se nepřestali stýkat. Jeho náhlý odchod do divadelního nebe mě velmi zaskočil a zarmoutil a v mých vzpomínkách zůstane jako kamarád a kumštýř s velkým rozhledem, s uměleckým duchem a s otevřeným srdcem.“

Muzikant Josef Čábelka z Vodňan se Zborníkem spolupracoval na divadelní hudbě. Poznal se s ním v Šupině. „S Františkem jsme především probírali zhudebnění jeho textů k jednotlivým hrám. Nebyl pedant, ale některé melodie jsem musel prostě předělávat. Na druhé straně ho některé chytly napoprvé natolik, že se rozzářil a nešetřil chválou. To byla má největší odměna. Jeho texty byly fantastické a vždy jsem ho tak trochu podezříval, že má v hlavě své skryté melodie a očekává, co vychrlím já. Proto se vždycky tvářil s jakoby dychtivým výrazem, s čím se pochlubím. Škoda divadla. Rokem 1989 skončilo. Ale Franty si hluboce vážím i za to, že našel odvahu stát se prvním polistopadovým starostou a nejen proto,“ vysvětlil Josef Čábelka.

„V krizových situacích jsme si dokázali pomoci a podpořit se. Uměli jsme si taky pořádně vynadat, ale vždycky to bylo ku prospěchu věci. Prostě šedesát let života nelze vymazat. Už v roce 1962 jsme hráli v divadelní hře Muži v ofsajdu v podání vodňanských ochotníků. Až se mi srovná tep a budu bez emocí, rád bych udělal na jeho počest vzpomínkový večer. Když jsme se při odjezdu naposled loučili, měl jsem takový zvláštní pocit. Teď už vím proč…“ vzpomíná Zdeněk Plachta zvaný Fugas, pro Františka vždycky Fugino.

„Chci mít právo na život,“ prohlásil před několika lety František Zborník, když usiloval o možnost léčit se v protonovém centru poté, co mu byla diagnostikována nemoc vyžadující náročné zákroky nebo šetrnější léčbu. Důkazem toho, jak byl v řadách svých divadelních kolegů František Zborník oblíben, byla celonárodní sbírka, a mnoho divadelních představení, jejichž výtěžek šel na pomoc nemocnému kolegovi. Tehdy se vybralo víc financí, než František Zborník ke své léčbě potřeboval. Účet tedy ponechal i se zbytkem peněz s tím, že se na něj budou ukládat finance a až je opět bude někdo z divadelníků potřebovat, bude kam sáhnout.

 František Zborník nemyslel jen na sebe, a právě to z něj dělalo významnou osobnost. Za svou činnost a za významný přínos rozvoji českého amatérského divadla byl vyznamenán cenou Ministerstva kultury a Zlatým odznakem J. K. Tyla. Ocenění mu byla předána na 85. Jiráskově Hronově v roce 2015.

„Když odejde cenný člověk, je to pro společnost vždy velká ztráta. Takový byl František Zborník, který velkou část života zasvětil divadlu. Znali jsme ho jako herce, režiséra, nebo konzultanta na amatérských divadelních přehlídkách. Když jsme takovou před lety založili ve Strakonicích, spolupracoval s námi a dokázal svým laskavým přístupem motivovat amatérské herce a režiséry a zároveň je upozornit na případné chyby v jejich výkonech. Snažil se pomáhat i v době, kdy pracoval na ministerstvu kultury,“ řekla bývalá ředitelka Městského kulturního střediska ve Strakonicích Eva Dresslerová.

Smrt Františka Zborníka se hluboce dotkla i principála, režiséra, herce a autora divadelních her Miloslava Pikolona z Volyně. „Když jsme hráli představení, abychom poslali peníze, tak jako většina amatérských souborů, na jeho léčbu, věřili jsme, že to dobře dopadne. Měli jsme všichni radost, když při každém setkání s ním někde na přehlídce jsme viděli, jak se jeho nemoc lepší. Vždyť zase začal hrát divadlo. U nás ve Volyni hrál v představení Rozmarné léto. A pak přijde tahle zpráva. My jsme se s ním setkávali hlavně na krajských nebo národních přehlídkách jako s porotcem. Ovšem František, to byl pan porotce. Věděl, jaký soubor hodnotí a co a jak říci. Třeba ve Strakonicích na víkendové přehlídce uměl hodnotit soubor, který právě začínal, jako nikdo jiný. Věděl, že kdyby tento soubor hodnotil jako soubory, co již mají plno let odehraných, mohl by mu ublížit. A tak uměl s citem říci, že tohle ne, ale tohle bylo krásné. Rozhodně nám všem komediantům bude chybět. Tak tedy Františku děkujeme za všechno. Budeme vzpomínat. Za všechny komedianty tady u nás, se loučí Milda Pikolon.“