„Naděje a zklamání, tak vnímala rok 1968 drtivá většina československých občanů, kteří události toho roku prožili. Výstava je holdem těm, kteří měli odvahu vystoupit z davu, bránit svoji vlast a aspoň chvíli se cítit svobodně,“ říká o výstavě galeristka, která tento čas v Českých Budějovicích prožila a také fotila.

Bylo jí tehdy osmnáct let a právě začínala pracovat jako fotografka v Jihočeském divadle. Své vlastní fotografické svědectví o této pohnuté době představila v této galerii před pěti lety, kdy k 50. výročí okupace uspořádala výstavu snímků Otty Seppa.

Nyní, v roce 55. výročí okupace, se k ní dostal jiný historický zdroj. Když totiž loni připravovala výstavu českobudějovického grafika a fotografa Františka Dvořáka k jeho nedožitým devadesátinám, našla v jeho archivu i dosud neznámé fotografie právě z okupace v roce 1968. Vybrala z nich více než třicet nejpůsobivějších, upravila je a rozhodla se je veřejnosti představit. Zachycují hlavní dění a to, jak na ně lidé reagovali. Působivé jsou nápisy azbukou všude, kde se dalo: protesty vyzývaly Rusy, aby se vrátili domů…

Přes velmi horké a dusné počasí se pondělní vernisáže zúčastnilo mnoho lidí, kteří měli potřebu zavzpomínat a diskutovat o tématu, které je velmi aktuální i v nových souvislostech. „Děkujeme za výstavu, tyto události nesmějí být zapomenuty“, reagovali účastníci bezprostředně. Autentické snímky probouzejí emoce a jsou výmluvné.

Výstava popisuje situaci takto: „Bratrská invaze“ vojsk pěti států Varšavské smlouvy, což byl vojenský zásah Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polska, Bulharska a Maďarska, uzavřela krátké období od ledna 1968, jež bylo naplněno nadějí na život ve svobodě. Srpen však přinesl obrovský zlom a šok pro většinu národa. Někteří lidé emigrovali, jiní zamířili do disentu, někoho následující události dostaly do vězení, kdo veřejně nesouhlasil se vstupem vojsk, přišel o práci, někdo naopak začal dělat politickou kariéru. Z většiny se stali občané šedé zóny, kteří na veřejnosti dělali to, co po nich vládnoucí moc chtěla. Na dvacet let, od roku 1969 do roku 1989, nastalo období normalizace. Protesty západních států proti invazi byly bohužel jen formální a symbolické a pro SSSR neznamenaly žádné ohrožení jeho zájmů.

Zničené auto jako symbol chmurné budoucnosti

Do Českých Budějovic dorazili vojáci 22. srpna 1968 časně ráno. Petr Jauker, který okupaci Českých Budějovic v roce 1968 zažil na vlastní kůži, sepsal své vzpomínky – a galeristka je propojila s fotografiemi Františka Dvořáka. Mezi nejsilnější momenty patří ty, které zobrazují tanky v centru města a střety obyvatel s vojáky. Například z Lidické třídy na most Jiřího Dimitrova (dnes Krumlovský most) u Armádního domu (nyní Kulturní dům Slavie) přijelo 22. srpna 1968 bojové vozidlo WV KDF 1200, zvané liďák, poválečná trofej Wermachtu.

Proti němu vyjel od dnešního DK Metropol sovětský tank, který na výstrahu vypálil dávku z těžkého kulometu. „Všichni přítomní se vrhají přes zábradlí mostu dolů a tísní se v podchodu pod mostem nebo utíkají do nedalekého parku. Na mostě zůstává pouze jeden velmi statečný muž, Karel Holec s kamerou, a natáčí… Bojíme se a celou scénu sledujeme z našich úkrytů. Na mostě zůstává stát jen malé autíčko, opuštěný WV KDF 1200, náš skromný symbol odporu proti okupantům, a dvě vlajky – československá a americká. Sovětský tank přijíždí k autu, najede na něj levým pásem, pak se na místě otočí a přejede auto ještě jednou pravým pásem. Z auta zbyde jen hromada šrotu. Ale ruská bestie se nemůže nabažit a stále se otáčí na místě, až je auto úplně placaté. Pak tank odjíždí a velitel tanku na nás výhružně míří kulometem z věže tanku a náramně se baví tím, jak pokořil pár vystrašených civilistů a zničil jim i ten nepatrný symbol odporu. Jsme otřeseni, plni vzteku a nenávisti,“ zavzpomínal pan Jauker na chvíle, kdy lidé zoufale a s pocitem marnosti pochovávali svou krátce nabytou svobodu.

Vrak tohoto auta lidé přenesli jako relikvii na náměstí k Samsonově kašně a stal se symbolem okupace Českých Budějovic. Naděje Čechů a Slováků na život ve svobodě pohasla, období normalizace trvalo dlouhých dvacet let až do roku 1989.