Paradoxně s počtem nových preventivních opatření a možností narůstá i odpor proti nim. Odmítači očkování jsou nejen mezi maminkami, ale i mezi dospělými. Na očkování proti chřipce chodí u nás ve srovnání s vyspělými západními zeměmi mnohem menší část obyvatelstva. Jsme snad země rozvojová? Nepočítáme se mezi vyspělé země?
V roce 2009 ve světě i u nás vypukla prasečí chřipka. Tenkrát se lidé ale chovali úplně jinak. Vypukla panika a lék Tamiflu šmahem zmizel z lékáren, i když byl k dostání jenom na recept. Šikulové si pak hromadili krabičky léku doma v zásuvkách nočního stolku. Bylo sice známo, že očkování na normální chřipku nemůže před tou prasečí ochránit, ale pravděpodobně si lid řekl „aspoň něco.“ Byla to snad jediná sezona, kdy vakcína proti chřipce byla okamžitě nedostupná a v lékárnách se na ni dělaly pořadníky. Když se vše uklidnilo, zase jsme na podzimní očkování proti chřipce zanevřeli.

Co se týče vakcíny proti covidu, slyším kolem sebe hodně mýtů. Na názory některých kamarádek a známých musím reagovat často opatrně, pokud se jich nechci dotknout. „Já to do sebe cpát nenechám, rači budu do konce života zavřená v baráku.“ „Ta čísla z nemocnic jsou vymyšlená, aby nás vystrašili.“ „Moje tchýně po vakcíně div neumřela!“ Zapomněla jsem se této známé zeptat, kterou tchýni myslí, protože s určitostí vím, že není vdaná a nikdy nebyla.
Po takové možnosti, která se nám v podobě očkování nabízí, by lidé před sto lety určitě skočili. My si dnes přeposíláme zprávy typu „koronavirus na nás sypou z letadla.“ Stává se opakovaná lež pravdou? Asi ano. Hlavně, že k jejímu rozšiřování máme dokonalé technologie.