Během dovolené v roce 2022 na Zanzibaru se seznámila se svým mužem Lukou. „Masaje tamní provozovatelé hotelů hodně najímají jako ostrahu. Potkali jsme se, uměl anglicky, tak jsme si začali povídat,“ vypráví Hanka ze Zlivi na Českobudějovicku. Setkání považuje za velkou náhodu, její manžel Luka za osud. „V životě by mě nenapadlo navazovat na dovolené vztah. Brala jsem to tak, že když měl Luka volno, ukazoval mi zajímavosti tamního ostrova. Zůstávala jsem nedůvěřivá. Nikdy jsme nebyli spolu sami. Poslední den před odjezdem jsem si chtěla koupit nějaký suvenýr v tamních krámcích. Luka mě doprovodil a najednou se zeptal, jestli bych mu nedala svoje telefonní číslo. Trochu jsem se lekla, ale pak jsem si řekla – vždycky si ho můžu zablokovat, kdyby mi to později vadilo… A už se sem stejně nikdy nevrátím. Tak jsem mu číslo dala,“ popisuje Hanka osudový okamžik. Věci pak nabraly rychlý spád.

Blondýnka z jižních Čech se zamilovala do afrického Masaje, a naopak. Že v Lukově případě nešlo o snahu dostat se za lepším životem do Evropy, tomu napovídá fakt, že oba – nyní už podle tanzánských úřadů manželé – plánují žít v Africe. Luka po Evropě netouží.

Ze Zlivi do masajské bomy

„Začali jsme si psát a za tři měsíce jsem letěla do Afriky znovu, pořád ještě na Zanzibar. Zjistila jsem, že si máme opravdu hodně co říct a za další tři měsíce už jsem s Lukou jela do buše k jeho rodině. V masajské osadě, které se říká boma, jsme strávili čtrnáct dní,“ popisuje Hana Burcevová.

„Luka pochází z osmi sourozenců. Žijí tam hodně komunitně. Masajská osada, to je širší rodina, kteří čítá třicet nebo i padesát lidí. My jsme pobývali asi čtvrt hodinky daleko od bomy, na pozemku, který patří manželovi. Postavil tam takovou provizorní chatu, kde jsme strávili dva týdny. Když jsem přijela za dalších čtvrt roku, stál tam mezitím domek se třemi místnostmi. Tam žádná stavební řízení věci nezdržují,“ směje se.  „A to je dnes můj druhý domov,“ dodává.

„Od doby, kdy jsem tamní lidi poznala, tak se snažím podporovat masajskou komunitu v buši,“ vypráví Hanka, která se snaží letět do svého druhého domova několikrát za rok. Přistane na letišti ve městě Dar es Salaam, pak jede pět hodin dálkovým autobusem tam, kam vedou asfaltové cesty. „Jsou tam docela pěkné silnice, hodně tam investuje Čína, kterou zajímají tamní bohaté zásoby nerostného bohatství,“ říká. Následuje tří až čtyřhodinová cesta dalším vozidlem po prašných polních cestách směrem do buše a poté ještě dvacet minut na motorce do domácí bomy. Je to cesta na celý den. Hanka, která stále pracuje na odboru školství krajského úřadu, odpověděla i na pár zvědavých otázek.

Jak vás přijala rodina vašeho masajského manžela?

„Strašně hezky. Stejně jako celá komunita. Jsou to hodně přátelští a vstřícní lidé. Samozřejmě záleží na tom, jak se člověk chová. Já respektuji jejich tradice. Nemusím se vším souhlasit, něco je pro mě ne úplně pochopitelné, protože to je jiný svět, ale snažím se, abych neudělala nějaký trapas. Na začátku jsem se na všechno ptala. Manžel mi pak řekl, jak byla jeho rodina překvapená, že jsem si za celou dobu na nic nestěžovala. Protože tam není tekoucí voda, není tam elektřina. Podmínky nebudou pro každého, ale mně to nepřišlo. Zamilovaný člověk vydrží víc, a buď na to máte, nebo ne. Ono se o Africe říká, že buď si ji zamilujete, nebo se tam už nikdy nevrátíte. Je ale samozřejmě rozdíl, jestli jedete do turistického rezortu, kde je to stejné jako kdekoliv v Evropě, nebo se pohybujete mezi místními.“

Už si někdy někdo z komunity vašeho manžela přivedl Evropanku?

„V naší vesnici žádná Evropanka nežije. Pobývala tam jedna Italka, která tam měla postavený domek, kam vozila turisty a jezdili na safari. Odstěhovala se ale o kus dál. Jsou tam tedy občas i Evropanky a na druhou stranu vím i o jedné Tanzance, která žije v Brně. Ta si vzala Čecha.“

Váš muž už v Čechách byl?

„Nebyl tu ještě nikdy. Je dost náročné získat pro něj vízum. Také ještě nemáme náš sňatek v České republice uznaný. My jsme se vzali v Tanzánii, měli jsme úřední svatbu, abychom získali podklad pro právní kroky a uznání sňatku v Evropě. Pak jsme měli i masajský obřad. Ten se nikam nezapisuje, obřadu se zúčastňují nejstarší z rodu, celá komunita se o sňatku dozví a tím je pro ni platný. V oddacím listě mám svoje jméno a příjmení, protože tam manželova jména oficiálně nepřebírají. Mezi Masaji jsem zkrátka Hana Luka, neboli Lukova Hana. Maminka Luky je Rosa Tomas, protože její manžel se jmenuje Tomas.“

Mívají Masajové víc manželek?

„Mohou mít víc manželek, ale už to není běžné. Z vrstevníků manžela nevím o nikom, kdo by měl víc žen. Ale mezi Masaji ve věku Lukova tatínka ještě jsou muži, kteří mají dvě nebo i tři manželky. Dnes jsou už Masajové hodně ovlivněni křesťanstvím, trochu se vzdávají svých tradic, ale ne všech. Něco taky už dnes není možné. Dříve třeba chlapci museli ulovit lva, aby se mohli stát mužem. V naší oblasti ale žádní lvi nežijí. Některé tradice a obřady – například ty, kde děti postupují do vyšších věkových skupin, ty se stále zachovávají. V určité věkové skupině se například mohou oženit, a když se posunou z mladších do starších válečníků, mohou se začít podílet na určitých pravomocích, účastní se porad a rozhodování.“

Co říkali na sňatek v Africe vaši rodiče?

„Mám už jenom mamku a samozřejmě byla hodně zaskočená. S manželem se nikdy neviděla osobně, mamka nemluví anglicky, takže si mohou promluvit jen po telefonu pár vět, které se manžel naučil česky. Chápu, že to pro mamku bylo z počátku hodně těžké, je z jiné generace a vlastně ani já jsem si neuměla něco takového představit.“

Jaké máte plány do budoucna?

„Jsem rozvedená a mám tady syna, který chodí na střední školu. To je jeden z důvodů, proč ještě nejsem v Africe natrvalo. Takže až se syn osamostatní, určitě plánuji žít s mým mužem v Tanzánii. Manžel by se sem hrozně rád podíval, ale nechce se do Čech odstěhovat. Tanzánci nejsou ti, kteří by toužili žít v Evropě. Zejména Masajové jsou velmi spjatí s půdou. Proto se také pokouším sbírkou získat pomoc na hospodaření.“

Co budete v tamní vesnici dělat?

„Už jsem dostala nabídku učit angličtinu. V naší vesnici je primární škola. Mají britský vzdělávací systém, protože naposledy byla Tanzánie kolonizovaná Brity. Ti tam přinesli správní i vzdělávací systém. Proto je tam také úředním jazykem angličtina. Britové tamní správu přijali po Němcích, na to německé období nevzpomínají místní obyvatelé rádi. Tehdy panoval vojenský systém, kdežto Britové přišli s myšlenkou, aby se Tanzánci vzdělali a převzali svou správu do vlastních rukou.“

Můžete přiblížit, jak se snažíte pomáhat vesnici, z níž pochází váš muž?

„V minulosti už se nám podařilo se ve spolupráci se spolkem Prožij Česko založit malou knihovnu, kterou stále rozšiřujeme. Knihovny na tamních vesnicích nejsou vůbec, málokdo má doma vůbec nějakou knihu kromě učebnic a někdy Bible. Všichni tam ale rádi tráví s knihami čas. A nás těší podporovat vzdělávání dětí i dospělých a rozvoj komunity. Teď je ale životně důležité získat prostředky na obživu. Život v buši není snadný. V okolí naší bomy není žádná studna, ani zdroj elektřiny. Lidé žijí skromně a v souladu s přírodou. Ale klimatické změny se projevují i tam a připravují obyvatele o zdroje obživy. Období sucha se prodlužuje, deštivější období přichází stále později. Dřív už od přelomu října a listopadu pršelo. Letos se v tomto místě dosud dočkali jen dvou malých nočních deštíků. Masajové chovají krávy a kozy, jejich hlavní potravou je mléko. Když zvířata nemají vodu a ve vyschlé buši ani trávu, hynou. To je pro tamní komunitu neštěstí. Vzhledem ke skromným výdělkům si rodiny nemohou dovolit kupovat dostatek krmiva, vitamínů a vody pro dobytek. A proto jsem se rozhodla založit na platformě Znesnáze sbírku, která si klade za cíl pomoc masajské komunitě na cestě k větší soběstačnosti a odolnosti vůči klimatickým změnám.“

Co konkrétně byste ze sbírky chtěla pořídit?

„Situaci komunity by výrazně pomohl nákup pole, kde by mohli pěstovat plodiny odolnější suchu. V naší oblasti hlavně slunečnice nebo fazole, využívané v tamní kuchyni. Část finančních prostředků by pak byla využita i na nákup osiva. Každý rok by pak výtěžek ze sklizně mohl sloužit jako zdroj pro nákup potravin a krmiva pro přežití období sucha. Dalším cílem je pak výstavba nového důstojného obydlí pro nejstaršího člena sousední bomy, masajského stařešiny, náčelníka, jehož současný dům již není vhodný pro bydlení a hrozí jeho zřícení.“

Kolik peněz je potřeba a kolik zatím ve sbírce je?

„Potřebné finance činí zhruba 70 000 Kč na vybudování domu a 200 000 Kč na nákup pole a osiva. Celkem tak potřebujeme pomoc v hodnotě 270 000 Kč. Zatím je ve sbírce přes čtyři tisíce korun. Masajský „náčelník“ vesnice k naší sbírce řekl: „Vážíme si vaší pomoci, přestože nás neznáte, chcete nám pomoc tam, kde naše síly nestačí. Máte dobrá srdce a náš Enkai (Bůh) vše vidí. Období sucha je pro nás těžké, ke konci období dobytek někdy umírá kvůli nedostatku potravy a vody. Když přijdeme o krávu s teletem, přijdeme i o zdroj mléka, které tvoří podstatnou část naší stravy. Pokud budeme více soběstační, bude z toho těžit i celá komunita. Velmi děkujeme.“ Kdo by nám chtěl a mohl pomoci, může tak učinit zde.

„I malý příspěvek by byl velkou pomocí a pomůže změnit životy potřebných k lepšímu. Děkujeme,“ vzkazuje i Hanka ze Zlivi. A nabízí i fotonahlédnutí mezi Afričany, kteří ji přijali mezi sebe.