Po útěku z málo placené služby, kde ukradla šatstvo, se tehdejší děvečka postupem času, kdy odradila i záchrannou síť rodiny, dostala až na úplné dno. Ovšem svou vynalézavostí dokázala i v této nelehké situaci přežít. O tom všem vyprávěla přednáška Zákruty života jihočeské tulačky Johany Peřkové v první polovině 18. století. Ve své práci čerpal Jaroslav Dibelka z jihočeských archivů a matrik.

Johana byla prostá žena, která se postupně vydala na šikmou plochu a stala se z ní uličnice. Také proto o ní badatel nalezl záznamy třeba z výslechových protokolů, protože jinak se o člověku té doby daly údaje nalézt pouze v matrikách, případně v pozemkových knihách.

Johana Peřková pocházela ze Suchdola nad Lužnicí a poprvé byla vyslýchána vrchnostenským soudem v roce 1726, když jí bylo 23 let. Tou dobou byla děvečkou, která utekla okolo svátku sv. Václava ze služby ve Veselí nad Lužnicí. U Kalátů, kde byla ve službě, uzmula fěrtoch, živůtek a sukni. Podle pramenů jí ale Kalátovi údajně dlužili za dva roky služby. Dala se na dráhu zlodějky. Tenkrát šatstvo patřilo k identitě, protože prostý člověk měl jedny nebo dvoje šaty, na práci a na svátek.

Johana se pohybovala téměř po celých jižních Čechách na tehdejších panstvích. Zatoulala se až do Vlašimi i do Votic, kde žila tři roky, k Pacovu, žila v Polabí, kde se svým partnerem pomáhala při žních. Občas sloužila u sedláka, živila se draním peří, dělala krajky, jindy šla žebrotou nebo se živila drobnými krádežemi. Protože vždy většina ukradených věcí byla vrácena, tak ji nikdy nepronásledovali, ale nechali ji jít. Jako zajímavost uvedl historik Dibelka, že Johana něco ukradla i své matce, když se k ní na chvíli vrátila. „V 16. století podle tehdejšího zákoníku ale neexistovala krádež mezi příbuznými,“ dodal.

Životem jí prošli čtyři muži a měla dvě děti. Podruhé byla zadržena v roce 1736, kdy už byla protřelá. Jinak by ani nemohla přežít. A byla celkem chytrá. Šířila o sobě zvěsti, že má velké peníze, když chtěla přesvědčit nápadníka ke svatbě. Ovšem nikdy se nevdala, i když dvakrát k tomu měla blízko. Měla již poničený sociální status. Vyhnula se hrdelnímu trestu, protože hodnota škody byla vždy malá. Dostala trest půl roku prací na třeboňském panství.

Ovšem později se i se svými partnery dopouštěla větších krádeží. Jako neprovdané jí mohli připisovat i smilstvo, které se bralo jako zločin, ovšem za to ji nikdo nestíhal. Nakonec se krádeže, mimo jiné i v kostelích, nakupily a v roce 1744 opět stanula před soudní stolicí i se svým, jak jej nazývala, mužem Josefem. Tehdy už jí byl vyměřen hrdelní trest, byla odsouzena k trestu smrti. Avšak tenkrát se počítalo, že odsouzenec se odvolá k panovníkovi, který většinou dal milost.

Historik Dibelka k tomu řekl: „Bylo součástí jakéhosi PR panovníka, že až těsně před popravou zachránil odsouzeného, aby jej poddaní milovali. Popravy byly finančně nákladné záležitosti, odvolání většinou podávala za odsouzence vrchnost.“ Tak se stalo i v případě Johany. Dostala milost přímo od císařovny Marie Terezie. Jako trest jí byly vyměřeny v roce 1745 veřejné práce v Praze. I Josef dostal veřejné práce. Co se stalo s Johanou dál a kdy zemřela, se neví, neboť v Praze její stopa mizí.