V červnu roku 1860 historie sboru započala. Jeho založení předcházela těžká léta. Po neúspěšné revoluci z roku 1848 byla česká společnost paralyzována obnovením absolutismu silvestrovskými patenty z prosince 1851. Společenský život byl ochromen vydáním nového tiskového a spolkového zákona. Amatérské divadelní a hudební aktivity byly potlačeny. Až rok 1859, po odvolání Alexandra Bacha z ministerstva vnitra, přinesl značné uvolnění poměrů a 60. léta 19. století umožnila vznik bohaté spolkové činnosti, která položila základy budoucí svébytné občanské společnosti.

Romantická družina a aktivní mladí profesoři

Do poloviny 19. století byl Tábor malým městem se zhruba 5000 obyvateli. Jeho kulturní život byl poměrně poklidný. Nastupující ideály národního obrození sice Tábor zasáhly činností tzv. Romantické družiny, jejímiž duchovními otci byli J. D. Arbiter, pozdější známý pražský lékárník a mecenáš, J. V. Kamarýt, katolický kněz a básník, a A. Svatoš, ředitel hlavní městské školy. Těmto osobnostem šlo zejména o to, aby probudili v obyvatelích Tábora zájem o historickou tradici města. Navazovali tak na Josefa Dobrovského, který ještě před Františkem Palackým ocenil osobnost Jana Husa. Do šedesátých let 19. století soustředila kulturu města ve svých rukou nepříliš majetná vrstva řemeslnických rodin, která své společenské postavení deklarovala jen několikrát do roka při různých příležitostech, jako byly například svátek Božího těla či ostrostřelecké plesy.

Oživení nastalo v roce 1862 s příchodem asi tří desítek mladých a průbojných profesorů do nově vzniklého městského reálného gymnázia a zemské hospodářské školy založené v roce 1866. Oba ústavy byly prvními školami v rakousko-uherské monarchii vyučujícími v českém jazyce. Vzdělaní mladí lidé se zasadili o zavedení prvního moderního městského rozpočtu, aktivně přispívali do místního tisku, iniciativně prosazovali podnikatelskou činnost, přeměnili Tábor ve významné středisko styků s jižními Slovany, zahájili odborné zpracování slavné historie města, organizovali záchranu stavebních památek a starožitností a aktivně se účastnili kulturního života.

Nadšení v pěveckých spolcích

Dva roky před tím v roce 1860 vydal císař František Josef I. tzv. Říjnový diplom, který formuloval budoucí představu o existenci státu na federalistických principech. Dokument nastoloval výhodné podmínky pro ty občany, kteří se chtěli angažovat ve veřejné oblasti a přispívat tak k prosazování a uvědomování si národních zájmů. Nejdůležitější oblastí této angažovanosti se pak brzy stala sféra kulturní, ve které tehdy působily zejména pěvecké spolky. V Čechách jich vzniklo během krátké doby 180, na Moravě 42.

A v této společenské atmosféře se již 16. června 1860 sešlo 40 táborských hudbymilovných mužů různého zaměstnání a stavu v restauraci U města Prahy (dnes budova městského úřadu na Žižkově náměstí), aby se zde dohodli na založení zpěváckého spolku. Tehdejší tisk událost popisuje takto: „Nadšení zpěvné společnosti bylo tak veliké, že tu hosté až pozdě do noci setrvali a dříve se nerozešli, než se o návrhu stanov sjednotili a hned také prozatímní ředitelství ze svého středu zvolili. Za ředitele byl zvolen Benedikt Picka, c.k. berní inspektor, za sbormistra František Enderle, ředitel kostelní hudby, za sbormistrova náměstka František Jelínek, za tajemníka Bedřich Laube, za pokladníka Ferdinand Šebek, za výbory Emanuel Krejč a Karel Ctibor. Účinkujících údů přihlásilo se ještě téhož večera 20.“

Hned 23. června se konala první spolková schůze, kde byly navrženy podrobnější stanovy. Účelem spolku, jenž nesl název Mužský zpěvácký spolek, mělo být pěstování a zdokonalování zpěvu a následné pořádání měsíčních bezplatných produkcí pro členy spolku a zpoplatněných produkcí pro veřejnost. Z dnešního pohledu zní roztomile, že mimo hlavní vedení sboru byl překladatelem, jenž do češtiny převáděl hlavně německé a francouzské skladby, ustanoven Emanuel Krejč a placeným spolkovým sluhou Jan Janovský, „jenž se spolkovými záležitostmi pomáhal.“ O zanícení zakládajících členů vypovídá osud Bedřicha Laubeho, úředníka krajského soudu, který byl potrestán přeložením, když vehementně prosazoval ve zpěváckém spolku češtinu.

Hlahol držel laťku vysoko

Tři roky předtím v roce 1857 byla v souvislosti s otevřením táborského městského divadla u Prašné brány úředně ustavena Společnost divadelních ochotníků J. K. Tyla. Část divadelníků byla současně i aktivními členy Mužského zpěváckého spolku. To bylo příčinou živé spolupráce obou amatérských souborů. Výhradně mužské složení zpěváckého spolku ovšem předurčovalo i poměrně úzký výběr repertoáru, což již v roce 1870 vedlo k navázání spolupráce s nově vzniklým ženským zpěváckým spolkem Zora.

Projít podrobně celými bohatými dějinami táborského Hlaholu přesahuje rozsah tohoto článku. Je ale potřeba zmínit alespoň některé důležité skutečnosti.

V šedesátých letech 19. století vzniklo spontánně v Čechách a na Moravě asi 220 zpěváckých spolků, které se staly, spolu se Sokolem a Besedami, páteří českého společenského života. Přes veškeré nadšení jejich členů byla hudební úroveň některých z nich poměrně nízká. Koncerty táborského Mužského zpěváckého spolku ovšem poměrně brzy dosáhly slušné úrovně, o čemž svědčí například osobní účast Bedřicha Smetany při secvičení a dirigování koncertu pořádaného při příležitosti svěcení spolkového praporu v září 1864. I v dalších letech do konce 19. století si sbor nastolenou uměleckou úroveň udržel, jak dokumentuje několikerá návštěva takových hudebních osobností jako Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich a Josef Suk na táborských koncertech pořádaných ve spolupráci s Hudebním spolkem Bolech a ženským zpěváckým spolkem Zora. V roce 1895 se název Mužského zpěváckého spolku změnil na Hlahol v Táboře a doposud samostatně fungující dámský odbor se stal jeho plnoprávnou a rovnocennou součástí.

Stopy nezapomenutelných sbormistrů

Bohaté meziválečné a poválečné dějiny sboru jsou spjaty zejména se jménem stavitele varhan a sbormistra Vladimíra Skopka, který vedl Hlahol od roku 1929 až do své smrti v roce 1966. Velký posun v interpretační úrovni a dramaturgii zaznamenal sbor od roku 1972 do roku 1997 pod vedením dirigenta Stanislava Pešičky. Po něm v tomtéž duchu převzal řízení sboru až do června roku 2019 Zdeněk Beneš. Pod jeho vedením sbor systematicky studuje a uvádí sborové skladby význačných českých autorů B. Smetany, A. Dvořáka, L. Janáčka, B. Martinů, P. Ebena, J. Laburdy a dalších. Spolek ve své činnosti propaguje krásu sborového zpěvu ve městě, v jihočeském regionu, často v německém i rakouském příhraničí, účastní se přehlídek, festivalů i zahraničních turné…

Po úspěšném vzestupu let osmdesátých a devadesátých ale nevyhnutelně dochází k určitému útlumu. Někteří výborní zpěváci zakončili z nejrůznějších důvodů svou činnost, někteří bohužel už zemřeli. V současné době se sbor potýká s problémy velké části tradičních spolků. Mladí zájemci o sborový zpěv si raději zakládají vlastní tělesa více vyhovující jejich naturelu a představám o repertoáru. Ale bohatá minulost uložená v kronikách takových spolků, jako je táborský Hlahol, spolků, které procházely celou novodobou historií české společnosti, nás motivuje k jejich zachování i pro časy budoucí.

My, současní členové Hlaholu, proto vkládáme nemalé naděje do mladé dirigentky Hany Schläferové, která v minulém roce vedení sboru převzala a v celé historii spolku je teprve druhou sbormistryní. Doufáme, že nový styl, modernější dramaturgie a užší spolupráce s ostatními táborskými spolky sbor oživí a přivede do jeho řad nové zpěváky, kteří budou pokračovat ve snažení našem i našich předků. Nakonec i nemožnost uspořádat letošní výroční koncert nás tolik mrzet nemusí. První veřejné vystoupení Mužského zpěváckého spolku se totiž konalo až 30. ledna 1861. O tom, že bylo úspěšné, svědčí to, že po něm do spolku vstoupili i doposud váhající táborští občané. Proto navzdory nepříznivým okolnostem, které hluboce zasahují do všech oblastí společenského dění, bude naší snahou stále pro sebe i posluchače oživovat zpěvem stránky sborových partitur a s přispěním členů a podporou města Tábora vést spolek do dalších let.