Jaký je rok s covidem z pohledu zdravotní sestry, potažmo hlavní sestry nemocnice?
Covid byl v loňském roce a stále ještě je všudypřítomný kolem nás, a to už přes rok, je událostí číslo jedna. S nadějí vzhlížíme, že po roce náročné a komplikované doby přijde úleva a doba plná naděje a optimismu. Doba, kdy se budeme moci vrátit k běžným radostem a starostem života. Na to opravdu už všichni čekáme.

Dokázala jste si před rokem představit, v jaké situace se bude společnost nacházet a jak bude vypadat vaše práce? Neměla jste spíše představu, že to nejhorší si všichni odbudou v roce 2020 a že postupně bude lépe?
Jen málokdo si dokázal loni na jaře představit, co tato covidová doba může přinést, jaké potenciální výzvy budeme řešit. Pořád jsem vyhledávala to světélko na konci tunelu a posouvala plány na lepší časy podzimu. Měla jsem spoustu připravených plánů. Chtěly jsme si udělat již tradiční sesterskou konferenci Prácheňský ošetřovatelský den, připravovaly jsme elektronickou ošetřovatelskou dokumentaci a spoustu jiných projektů. A nakonec se opět s podzimem vrátila doba covidu, a to ještě v horším dopadu, než co jsme zažili na jaře.

Nakolik se změnila vaše práce během roku trvání pandemie? Co konkrétně je teď jiné?
Určitá změna je. Personál je pod větším fyzickým i psychickým tlakem, je už unavený, vyčerpaný. Jiné je to především ve způsobu používání různých ochranných pomůcek. Celý tento proces je součástí celé řady opatření, které začíná obecnou opatrností a následuje řadou doporučených postupů. Každý krok při péči o pacienty se musí dobře vyhodnotit, abychom zajistili nejen bezpečné prostředí pro pacienty, ale i bezpečí pro personál.

Zpětně viděno – v jakém bodě se nyní ve vašem fungování nacházíte z pohledu vývoje pandemie? Myslíte, že to nejhorší je už tady, nebo teprve přijde?
Myslím, že asi zatím nejhorší byl říjen a listopad loňského roku. Měla jsem mnoho bezesných nocí, kdy jsme měli kolem osmdesáti zaměstnanců v pracovní neschopnosti a obsazovaly se služby ze dne na den.

Jak vypadal běžný den sestry před pandemií, jak v jejím průběhu a jak nyní, kdy je situace už několik měsíců výrazně špatná a čísla nakažených rostou?
Každý den, který sestra se svými pacienty prožívá, je jiný. Pomáhají jim při léčbě různých onemocnění, zachraňují lidem životy, pomáhají jim snášet bolest, strach, dávají jim naději a stávají se oporou, ať je pacient na covidovém, či necovidovém lůžku. Je to povolání fyzicky i psychicky náročné, které vyžaduje mnoho energie, trpělivosti, sebezapření ať jsme v době před pandemií nebo v jejím průběhu.

Nakolik a jakým způsobem ovlivnila vaše práce váš rodinný život?
I když mám někdy pocit, že padám dolů, tak vzápětí zjistím, že to opět stojí za to. Odrazím se a jdu ve své práci dál. Věnuji jí opravdu hodně času, neumím moc odpočívat a často mi nabíjí právě má práce. Nejvíce relaxuji se svojí rodinou, mám skvělé děti a rodina mi vytváří podmínky, ve kterých se mi daří odbourávat stres a přicházet na jiné myšlenky.

Co vás už rok trvající situace naučila nového?
Tento covidový rok přinesl samá překvapení, bohužel téměř všechna velmi nepříjemná a vše se mění téměř ze dne na den. Je to doba, která nás zkouší, co zvládneme, co vydržíme. A proto je potřeba naučit se být v psychické pohodě, nepropadat depresím a zůstat optimistou.

Co nejhoršího jste zatím během pandemie ve své práci zažila, jaký byl nejsmutnější příběh? A jaký naopak patřil k těm se šťastným koncem?
Současná situace, která se táhne od podzimu, stále plně neumožňuje, aby pacienty bez omezení navštívili jejich rodinní příslušníci a blízcí. Uvědomuji si, jak moc jim chybí jejich blízkost, jejich pohlazení, povzbuzující slova od dětí, vnoučat. Zejména ti pacienti, kteří se ve svých myšlenkách zabývají svou nemocí a prožívají tak úzkost, někdy propadají stresu a panice. To jsou ty smutné příběhy, kdy někdy v závěru života by rádi měli více času kolem sebe své nejbližší a mohli jim ještě říci, co cítí, to, co pro ně mají oni za krásná slova. A nebo by ta slova rádi slyšeli od svých nejbližších, a to vše včetně doteků pohlazení. Všechno se nedá říct po telefonu, k některým slovům musí být ten vzájemný dotek. Tím radostným příběhem bude, jakmile uvidíme jarní sluníčko a s ním bude i prosvítat světélko na konci tunelu. Proto je potřeba ještě chvíli vydržet, protože to světlo se už blíží.

Co byste řekla o vašich kolegyních za to, jak zvládly fungovat?
Chtěla bych vyjádřit velké poděkování všem zaměstnancům, kteří s plným nasazením pečují o naše pacienty. Všichni se snaží vyrovnat se situaci, která je stále pro všechny nová, nikdo se s ní nesetkal. Stále je zvyšující se tlak na změny, které se rychle mění a kterým se musí všichni přizpůsobovat. Poděkování patří i rodinným příslušníkům našich zaměstnanců, kteří jsou jejich oporou a pomáhají jim zvládnout tuto těžkou dobu.