Češi jsou z turnaje venku, jako tehdy, a vytížené pardubické komando si po náročné sezoně může vydechnout. Po hokeji bude čas na pánskou jízdu. „Pojedeme na F1 do Rakouska,“ plánují dva Jihočeši, Smejkal se Sedlákem, kteří sdílejí vášeň v rychlých monopostech. Na konci června proto vyrazí do Spielbergu na Velkou cenu Rakouska.

Jiří Smejkal už je v Budějovicích vlastně na půli cesty a čeká na parťáka z národního týmu. Tradičně se po sezoně vrací domů, jen vyměnil Srubec za Hlubokou a v Budějovicích se vrhl do přípravy na další ročník. Pro 29letého Smejkala začala posilovnou, ale už v červnu se může v Praze zapojit do dobrovolných tréninků Dynama pod vedením dovednostního kouče. „Je skvělý, že s kluky můžeme takhle potrénovat,“ cení si hráč příležitosti od klubu. „Vynasnažím se, abych byl na všech osmi ledech.“

Sedmý rok po sobě se metrákový forvard ohlásil u kondičního trenéra Dominika Kodrase. Dovolená skončila. „Každý den budu v posilovně. Jednou týdně do toho chceme zapojit i nějaký atletický trénink a uvidíme, jak to se zády budu dávat,“ krčí rameny urostlý útočník, jenž je na sebe dostatečně přísný, takže mu společná příprava na suchu nechybí: „V létě se vždycky snažím udělat maximum, co jde,“ ujišťuje a zaklepe na stolek, že záda drží.

Možná i proto, že v základní části extraligy vinou zranění jiné části těla dlouho absentoval a naskočil do sestavy až po Novém roce. „Před prvním zápasem jsem si na tréninku utrhl šlachu,“ ukazuje na pravé zápěstí. „Pět zápasů jsem zkusil hrát s opichy, ale necítil jsem ruku.“ Při návštěvě u specialista v Boleslavi si vyslechl  nemilou zprávu: „Oznámil mi, že když půjdu na operaci, budu čtyři až pět měsíců out. Snažil jsem se vrátit co nejdřív a za necelé čtyři měsíce, na konci ledna, jsem díkybohu odehrál první zápas. Ale cítím to doteď, je to zranění, které vás trápí rok, rok a půl,“ popisuje trable. Tvrďák z obrany John Ludwig ho uklidňuje, že je na tom stejně, chce to jen čas. „Dá se na to zvyknou, dá se s tím hrát,“ konstatuje Smejkal.

Nejvíc cítí handicap při kličkách, při jemné práci s hokejkou, kdy potřebuje mít v rukou cit. „Na vyšívání,“ usmívá se, protože ví, že díky své konstituci a stylu hry platí spíš za silového hráče. „Paradoxně jsem dal v play off pět gólů. A všechny byly hezký, buď přes beka, nebo jsem šel sám, ze strany a pěkně to trefil. Takže i s tou rukou se mi povedlo dát moc pěkný góly, pro mne ne úplně typický,“ těší ho a doplní, že střelecky se více činili jen Červenka se Sedlákem, a to měl pozici v defenzivní lajně. V ní přispěl k titulu, největšímu kolektivnímu úspěchu, jakého v kariéře na klubové úrovni dosáhl. „Většinu play off jsem hrál s Kondelem (Jáchymem Kondelíkem, pozn. redakce) a Milošem Kelemenem a devadesát procent zápasů jsme měli na starost top lajnu soupeře. Měli jsme hlavně defenzivní úkoly. Tak šedesát procent vhazování jsme začínali v obranném pásmu, chodili jsme na led, když tam šli oni, takže to bylo náročný. Ale zároveň se nám podařilo dát celkem dost gólů, takže jsme měli podíl na tom, že se to nakonec podařilo vyhrát. S tou rolí jsme se popasovali velmi dobře, všichni tři jsme z toho měli dobrý pocit,“ líčí spokojený Jiří Smejkal. Po loňském stříbru, kdy se Pardubice musely sklonit před Kometou, se jim povedla oprava a ve finále udolaly Třinec 4:2 na zápasy. Symbolicky s Červenkovou tečkou v prodloužení. „Hlavně poslední tři zápasy nám Sedlo s Červusem hodně pomohli. Jeden nebo možná dva zápasy ve finále urvali sami. Dvacet frajerů makalo, dřelo, bránilo a ti dva měli za úkol rozhodnout . Díkybohu se jim to povedlo a myslím, že jsme se jako tým dobře doplňovali,“ chválí si Jiří Smejkal.

Jak prosáklo, během oslav se Jihočech projevil jako lídr, ačkoli neměl velkou průpravu. „První bylo, že jsme sedli do busu a objížděli všechny pumpy ve městech, kde máme spousty fanoušků. Poslední hodinu jsem prospal. Vzbudil jsem se ve tři ráno na náměstí, kde ještě byly tři, čtyři tisíce fanoušků! To byl zážitek. A za dva dny jsme měli oficiální akci, znova na Perštýňáku, kam přišlo sedm nebo osm tisíc lidí, bylo úplně plno! Já měl jedno dvě piva, zpíval jsem do mikrofonu, křičel, napůl moderoval. Nebyl jsem opilý, spíš to ze mne nějak spadlo a bylo to štěstí, spokojenost, že jsme něco takového dokázali. Úplně mě to ovládlo, abych řekl pravdu. Jako bych byl někdo jiný v tu chvíli. Ale mělo to pozitivní ohlasy, tak snad to nebylo nějak trapný,“ vykládá s úsměvem Jiří Smejkal a přirovnává párty k oslavám posledního zlata z MS v Praze. „Myslím, že tohle k tomu nemělo tak daleko. Taky to bylo moc hezký.“

Medaile z MS a gól za Ottawu

V roce 2022 si v Lahti vystřílel nominaci na MS a byl z toho bronz s podpisem finského trenéra Kari Jalonena. Na šampionátu se Jiří Smejkal představil tři roky po sobě. V této olympijské sezoně ho, i vinou zranění, srazy národního týmu míjely. „Vrátil jsem se až dva zápasy před olympiádou. Ale upřímně – jak jsem říkal, ruka nebyla stoprocentní. Fyzicky jsem se cítil velmi dobře, ale hokejově si myslím, že to ještě nebylo ideální. Na jednu stranu jsem rád, že mohu dát ruku do kupy, a příští sezonu to snad bude v pořádku,“ naznačuje Jihočech, že ho reprezentační dres pořád láká: „Kdykoliv by mi někdo zavolal, tak bych samozřejmě jel,“ tvrdí bez váhání.

Jako mladíček okusil KHL, v respektovaných ligách ve Finsku a Švédsku dokázal dát přes 20 gólů za sezonu a řekl si o smlouvu v NHL. V Ottawě během ročního angažmá balancoval mezi NHL a farmářským týmem. Mezi Senátory si připsal rovných dvacet startů – a v tom posledním proti Bostonu dal Ullmarkovi první gól. Střelu procedil mezi jeho betony, a stal se tak 198. Čechem, který skóroval v nejslavnější lize světa. Druhý pokus prorazit do NHL podle Smejkala není v tuhle reálný, možná kdyby prožil sezonu snů a ještě zazářil v reprezentaci… „Jinak mě zahraničí asi ani neláká. Doufám, že v Pardubicích dodržím smlouvu, a pak se uvidí, co se bude dít,“ uzavírá letošní mistr extraligy.